Jan Vaněček: Klára a koš
Když jsem Kláru po delší době potkal, poradila mi, abych si nalistoval v počítači jednu internetovou adresu, prý se pobavím a získám náměty pro rozhlasové sloupky. „Určitě nebudeš litovat, pošmákneš si a posluchači taky,“ přiměla mě k takovému činu. Tentokrát jsem nezamířil do hospody U Vejra, kam občas zajdu doplnit si tekutiny a dozvědět se, co se v Krumlově a okolí semlelo.
Tentokrát jsem fofroval domů k počítači a dospěl k poznání, že na té internetové adrese se pošťuchují anonymové, kdo z nich je větší hňup. Mají smysl pro nesmysl, nerozumí ani sami sobě a nedokážou zchladit své emoce. Píšou to buď intelektuální panicové, nebo ctižádostiví diletanti. Vadí mi jejich vulgarismy, hulvátství, a že všechno je švindl a lumpárna.
Taky se tam vyskytují pseudonymní vtipálci. Jeden chytrolín, podepsaný jako Dobrák z Dobrákova, se podivoval, že do zblbnutí píše sám na sebe posudky, ale stejně ho nikam nevzali. „To je pěknej bordel,“ sdělil světu, jaký má zrovna mindrák, a připojil naštvaného smejlíka. Sourozenci IČO a DIČO z Bulíkova mu poradili zajít radši včas k doktorovi, aby nezblbnul úplně.
Anonymy patří odjakživa do koše. Proto i počítač má koš. Škoda, že se takový odpad v něm nedá recyklovat na něco lidstvu užitečného, posteskla si Klára, když jsem jí o tom pak vyprávěl.
Hezký den, vážení Jihočeši.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
