Jan Vaněček: Jaro

Zelená se tráva a prodlužují dny, aby na tu krásu bylo déle vidět. U nás v Krumlově lze spatřit i medvědy. Vylézají po hibernaci z brlohu v zámeckém medvědáriu a rozhlížejí se po prvních rostlinkách i turistech, kteří jim přišli zamávat  a okouknout, jestli vypadají vyspale.

Jaro má své kouzlo a moc. Bere krajině bílý krunýř, jímž ji obdarovala zima, a dává na oplátku zeleň a květy. Umožňuje nám odhalit tisíce krás, které příroda má, dovede vyvolat pocity a nálady, jež obohacují naši mysl a dodávají elán.

Děti vymění sáňky a lyže za tříkolky a kola, kulichy za kšiltovky. A je slyšet ptačí zpěv doprovázený bzukotem pracovitých včelek. Z teplých krajin se do svých hnízd vracejí vlaštovky. Mají tu svůj domov a mezi vrabci i jinými opeřenci kamarády.    

Jaro je harmonie člověka a přírody i poezie jejich vztahu. Je to také půda, zavlažená sněhem, která na podzim vydá člověku své plody. V jaru je apríl a máj, slunce i déšť. 

Když přivoníme k první jarní květině a nabereme do dlaně čirou vodu ze šumavského potůčku či studánky, ucítíme jaro. I lidé vytvářejí jaro – svým optimismem, vzájemnou úctou a přátelským úsměvem.