Jan Vaněček: Jaro
Čas posunul život. Země sice ještě po ránu trochu studí, ale jaro je tady. Cítíme je na každém kroku a radujeme se z něj, neboť přináší teplo. Příroda se probouzí ze zimního spánku a nutí k pohybu. Láká nás do zahrad, zahrádek a parků nebo jen tak na procházku.
Zelená se tráva a prodlužují dny, aby na tu krásu bylo déle vidět. U nás v Krumlově lze spatřit i medvědy. Vylézají po hibernaci z brlohu v zámeckém medvědáriu a rozhlížejí se po prvních rostlinkách i turistech, kteří jim přišli zamávat a okouknout, jestli vypadají vyspale.
Jaro má své kouzlo a moc. Bere krajině bílý krunýř, jímž ji obdarovala zima, a dává na oplátku zeleň a květy. Umožňuje nám odhalit tisíce krás, které příroda má, dovede vyvolat pocity a nálady, jež obohacují naši mysl a dodávají elán.
Děti vymění sáňky a lyže za tříkolky a kola, kulichy za kšiltovky. A je slyšet ptačí zpěv doprovázený bzukotem pracovitých včelek. Z teplých krajin se do svých hnízd vracejí vlaštovky. Mají tu svůj domov a mezi vrabci i jinými opeřenci kamarády.
Jaro je harmonie člověka a přírody i poezie jejich vztahu. Je to také půda, zavlažená sněhem, která na podzim vydá člověku své plody. V jaru je apríl a máj, slunce i déšť.
Když přivoníme k první jarní květině a nabereme do dlaně čirou vodu ze šumavského potůčku či studánky, ucítíme jaro. I lidé vytvářejí jaro – svým optimismem, vzájemnou úctou a přátelským úsměvem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
