Jan Vaněček: Bezplatná půjčovna

Kdysi k nám  přijel  socialistickým služebním autem montér přes telefony,  aby zjistil, proč náš aparát už týden nevydá ani hlásku, a zbavil ho toho zarputilého mlčení. Překvapilo mne, že se dostavil jen tak halabala bez nářadí.  Vyslovil jsem proto oprávněnou obavu, zda to dokáže opravit holýma rukama.

„Klídek, šéfe, mám sice  naspěch, ale přesto bych napřed něco snědl. Pak to zvládnu na to tata,  budete mít nejspíš jen blbě  zastrčenou šňůru, k tomu žádnej cajk nepotřebuju,“ vyjádřil telefoňák svůj odborný názor plnými ústy. 

Ve šňůře závada nebyla. Když potřeboval prohlédnout telefoňáckou skříňku na zdi domu,  jestli v ní není něco špatně, neměl šroubovák, kterým by ji otevřel. Řekl si o něj. Postupně si ode mne půjčil ještě kombinačky, kleště, kladívko, baterku  i brýle, aby lépe viděl na  šroubky a drátky.

A pořád se ptal, kolik je hodin, protože neměl ani hodinky. Jen to služební auto a v něm nic, co by potřeboval k práci. Zahlédl jsem jen tři pytle cementu na zadním sedadle.

Výsledkem jeho pracovní činnosti s mým nářadím a v mých brýlích bylo pouze to, že nám našlapal v bytě, polil kafem sváteční ubrus, naštval mou manželku, neboť ji oslovoval soudružko, a málem přejel autem sousedovic psa. 

Když odcházel, vypadlo z něj, že zítra přijde někdo jiný, protože on bude betonovat podlahu na chatě. Poučil jsem ho, aby ten někdo se v telefonech vyznal a měl s sebou své nářadí, jinak ať nechodí, nejsem půjčovna.