Jan Štifter: Stejní

13. leden 2026

Rozhlasový sloupek

Čekal jsem na syna před gymnáziem, vyšel kluk, zamával jsem na něj – kluk tak obyčejně pokynul hlavou a šel pryč. Vyšla parta holek a s ní další kluk, tentokrát jsem kynul hlavou já, ta parta pokračovala k autu a zmizela.

Vycházeli další mladí a já je už radši přestal zdravit, říkal jsem si, že mě syn přece uvidí, že si mě sám najde – nechtěl jsem být ten, kdo mává každému, jenom proto, že všichni vypadají stejně.

Došlo mi to až ten den před střední školou: jak mají všichni úplně stejně vytahané kalhoty, v nich košile, ale spíš vytahané mikiny, všichni jsou v černé, šedé nebo bílé – a všichni mají podobné účesy. Protože jsme v Budějcích, jsou skoro všichni světlovlasí.

Chodil jsem před lety na stejnou školu a dost přesně vidím v té stejné bráně holky v sukních, šatech i kalhotách, spolužáky, kteří vypadali jako z obálky časopisu, ale i ty, kteří si nejspíš měnili oblečení se starším bráchou, značkové oblečení, batikované oblečení, mrkváče i kalhoty do zvonu, sto lidí a sto chutí – a teď najednou mávám na všechny kluky, protože nevím, který z nich by mohl být můj syn.

To mě překvapilo, na ulici jsem si toho nevšiml, ale v té koncentraci náctiletých to najednou křičelo: dav oblečený do uniformy, kterou nikdo nenařídil.

autor: Jan Štifter | zdroj: Český rozhlas