Jan Štifter: Stejní
Čekal jsem na syna před gymnáziem, vyšel kluk, zamával jsem na něj – kluk tak obyčejně pokynul hlavou a šel pryč. Vyšla parta holek a s ní další kluk, tentokrát jsem kynul hlavou já, ta parta pokračovala k autu a zmizela.
Vycházeli další mladí a já je už radši přestal zdravit, říkal jsem si, že mě syn přece uvidí, že si mě sám najde – nechtěl jsem být ten, kdo mává každému, jenom proto, že všichni vypadají stejně.
Došlo mi to až ten den před střední školou: jak mají všichni úplně stejně vytahané kalhoty, v nich košile, ale spíš vytahané mikiny, všichni jsou v černé, šedé nebo bílé – a všichni mají podobné účesy. Protože jsme v Budějcích, jsou skoro všichni světlovlasí.
Chodil jsem před lety na stejnou školu a dost přesně vidím v té stejné bráně holky v sukních, šatech i kalhotách, spolužáky, kteří vypadali jako z obálky časopisu, ale i ty, kteří si nejspíš měnili oblečení se starším bráchou, značkové oblečení, batikované oblečení, mrkváče i kalhoty do zvonu, sto lidí a sto chutí – a teď najednou mávám na všechny kluky, protože nevím, který z nich by mohl být můj syn.
To mě překvapilo, na ulici jsem si toho nevšiml, ale v té koncentraci náctiletých to najednou křičelo: dav oblečený do uniformy, kterou nikdo nenařídil.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
