Ján Sliacky: Rybíz

Moje babička byla ženou uhlazených mravů, situaci přiměřeného vystupování, vždy elegantní a nenávidějící lhaní. Inu, prvorepubliková. Já někdy nesplňoval její mravní požadavky a zalhal jsem. Asi jako každý kluk. To jsem však vždy rozžehl plamen mravních ponaučení zakončených babiččiným vykřičníkem: kdo lže, ten i krade!

Během letních prázdnin jsme s babičkou pravidelně obcházívali několik jejích  kamarádek za účelem sběru rybízu, ze kterého ona hlavně pro mě vyráběla džem. I když to bylo v dobách reálně socialistických, tudíž netržních, dávala babička přítelkyním ze slušnosti – za ochotu nechat si ze zahrádek ubrat trochu jejich výpěstků – utržit.

Vzpomínám si, že jsme jedné její bývalé kolegyni za kilogram rybízu, který jsme si sami natrhali, platili tři koruny československé. Jelikož jsem však býval a do dnešních dní jsem „rybízožroutem“, nestačilo to, a na drobné ovoce jsme chodili ještě k sousedce.

Jednou, chystali jsme se zrovna k pracovní návštěvě oné milé paní, mi babička sdělila: kdyby se tě sousedka náhodou ptala, za kolik kupujeme rybíz ve Lhotě, řekni, že za korunu padesát! Zaregistrovala asi můj překvapený pohled a dodala: to není lež, to je obchod! Přikývl jsem, ale pochopil až po letech...

Mnozí nazývají některé praktiky raně kapitalistických obchodníků klamavými. Já ne. Byl jsem babičkou již za socialismu připravován na to, že obchodník nelže, ani nekrade, obchodník dělá obchod, a to je jiné!