Ján Sliacky: Husité mezi námi

Do jednoho z nich bych se možná i byl vměstnal, místa v něm, na první pohled, bylo dost. Ale měl jsem pech. Také místo k sezení hledající mladík byl rychlejší. Jak uviděl poloprázdné kupé, šup do něj.

No nic, říkám si. Však se nějak vejdeme. Ale ejhle! Mladý muž necestoval sám. Ne, slečnu s sebou neměl. Ta by mi nevadila. A tolik místa na sedačkách určených pro čtyři cestující by snad nezabrala.

Ale byl obtěžkaný objemnou sportovní taškou. Co je na tom, ptáte se. Nic, kdyby ji onen mladý muž byl umístil tam, kde to vyžaduje pokyn k přepravě. Tedy, na to určený nad sedadly umístěný rám.

Mládežník se však neobtěžoval. Svoji batožinu položil vedle sebe, na volné sedadlo! Vytvořil tak solidní taškovou hradbu, za kterou by se nemusel stydět ani bratr Žižka. Konečně, nastupovali jsme v Táboře.

Zpáteční cesta byla v bledě modrém to samé.

Vlak byl plný, jako naschvál, žen různého věku. Měly však jedno společné. Svoje tašky a kabelky položené vedle sebe, tak, aby na ně viděly, a mohly se v nich neomezeně přehrabovat. Nebo že by vedle sebe pro změnu budovaly kabelkovou hradbu? Tentokrát  jsem asi měl štěstí na dcery udatných  kališníků.

Rád cestuji prostředky hromadné dopravy osob. Vy možná také. Možná se v nich někdy setkáme. Poznávacím znamením nám může být třeba volné místo vedle nás a batožina na místě k tomu určeném. Souhlasíte?