Jan Flaška: Něco do padesáti korun

Předpokládám, že je i vám jasné, kdy se to stalo a kdo ten muž byl. Právě vyšel úplně vyřízený z kanceláře a teď těmi pěti slovy vystihl podstatu Vánoc v moderním světě – svátků, kdy lidé zoufale hledají radost, jako by lovili pokémony.

Ten muž byl dlouho do večera v práci. Z posledních sil tu doháněl věci, co měly být hotové o Dušičkách, a teď, těsně před zavírací dobou a naprosto bez inspirace, sháněl pro kolegy z kanceláře něco hezkého pro potěšení, relaxaci a dobrou náladu.

Takových věcí jsou obchody před Vánocemi plné. Většina z nich vypadá, jako kdyby byly výsledkem sázky o láhev vodky. Magnet na ledničku ve tvaru obézního tančícího jednorožce. Nepoužitelné obří gumy na gumování. Svíčky, co voní, jako by se lesní víly pokusily upéct deodorant.

Nechal jsem muže jeho osudu a šel domů.

Hned v předsíni mě uvítaly dětské boty a bundy, labužnicky cucající vodu a bláto z obří kaluže, v níž se válely. Napadlo mě, že bych stěží hledal lepší symbol bezstarostného dětství: Onu slepou důvěru, že po sobě mohu zanechat svinčík a někdo ho za mě jako zázrakem uklidí, vyčistí mi boty a vypere mi bundu.

A zároveň mě napadlo, že tím, jak nakupujeme všechny ty tančící jednorožce a obří gumy, se chováme docela jako děti. I tyhle odpadky pro radost někdo musel vyrobit. Někdo musel vytěžit a zpracovat suroviny. Někdo je musel dovézt přes půl planety. Někdo je musel prodat v obchodě, kde se svítí a topí.

Slyšel jsem, že Vánoce jsou svátky, kdy se všichni na okamžik zase stáváme dětmi. Bezstarostnými dětmi, co chtějí věřit na kouzla. A zdá se mi, že většina z nás věří na to, že když po sobě necháme na planetě svinčík, někdo ho po nás zázrakem uklidí.