Jan Cempírek: Tolerance

Pohledy všech se upnou na oslavence. Jejich potutelné úsměvy značí mnohé, odpověď však bývá většinou stejná, velmi krátká: „Základem je tolerance,“ řeknou staříci a .. tečka. Zas jen ty potutelné úsměvy.

Přiznám se, tato odpověď mě nikdy neuspokojovala. Jakoby letití partneři měli v zásobě jiný šrapnel. Jiné moudro. Tajemství, které ale z nějakého důvodu nechtějí dát všanc.

Tolerance. To slovo mi zavánělo slabošstvím. Jakože třeba ona přechází manželovy spanilé jízdy po hospodách a za ženskými a on pro změnu nevidí její hádavost a marnivost?

Prostě, recept značky tolerance – to jako, že mám ze sebe dělat celý život kašpara? Ne. Ne, to neberu! V tom musí být nějaký fígl. Utajená moudrost, kterou nevidím, která tam ale je. Jen na ni přijít!

A tak jsem o tom přemýšlel, nic nenacházel a léta utíkala. Nedávno jsem však potkal jednu babku ze sousedství. Byla prý kdysi známou balerínou, říká se. Každopádně je stále čupr a navíc má i čupr dědka. Takového na první pohled kujóna, který se sice belhá po ulici s hůlčičkou, ale stále s jiskrou v oku a se zájem o okolí.

Dali jsme se s babkou do řeči. A najednou to ze mě vypadlo. Jak to děláte, že vám to tak dlouho klape? Že jste stále spolu? Balerína se usmála. To je tak. Světem ženy je láska. A láskou mužskýho je svět. Když to voba chápou, tak je hej.

A šla domů za svým štramákem. Najednou mi bylo do skoku. Že někdo konečně rozšifroval to tajemství! To slovo tolerance! Že v něm není skryto nic slabošského. Že to zkrátka jen znamená hrát hru zvanou partnerství se znalostí pravidel.

Kdy víte, že chlap potřebuje, aby mu žena nedělala ze života Alcatraz s rozpisem vycházek po dvorečku, a on ji naopak sem tam má vzít pevně do náruče, pomuchlat a říct: Brebenti si, lásko, co chceš, stejně tě miluju.

Jestli tomu receptu říká někdo tolerance, někdo porozumění a další zas návod na štěstí, je úplně, ale úplně fuk.