Jan Beneš: Svoboda nechodí v rudém šatě. Příběh o naději, která skončila příjezdem tanků
Hrdina příběhu je na jaře roku 1968 jako politický vězeň propuštěn na amnestii a těší se na svobodný život. To ale trvá jen do osudné noci z 20. na 21. srpna, kdy do Československa přijíždí sovětští vojáci.
Autobiografická povídka Jana Beneše Svoboda nechodí v rudém šatě vyšla v roce 1984 v souboru Banánové sny v exilovém nakladatelství Konfrontace ve švýcarském Curychu. Pro rozhlas ji v roce 2008 načetl herec Miroslav Etzler.
Jan Beneš se narodil v roce 1936 v rodině bývalého legionáře a ctitele masarykovské demokracie. Po únoru 1948 se jeho otec, stavební inženýr a architekt, stal pomocným dělníkem. Postoj k nově nastolenému komunistickému režimu byl tedy v rodině jasný.
V 50. letech studoval Jan Beneš pražskou UMPRUM. První větší problémy přišly na vojně. Při prohlídce osobních věcí u něj byly nalezeny knížky Eduarda Beneše. Později se s kolegy zapletl do krádeže samopalu, za což byl odsouzen na 25 měsíců za nedovolené ozbrojování. „Seděl“ až do amnestie v roce 1960. Beneš sám později prohlásil, že to bylo „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krádež vojenských podvlékaček“.
Po návratu z vězení pracoval jako výtvarník v Ústředním loutkovém divadle v Praze a vydal své první tři povídkové knihy – Do vrabců jako když střelí, Situace a Disproporce. Část vydání posledně jmenované už se ke čtenářům nedostala.
Od roku 1964 spolupracoval s Tigridovým pařížským časopisem Svědectví. To mu vyneslo pět let vězení za podvracení republiky, odsouzen byl v roce 1967. V tající atmosféře jara 68 byl prezidentem Antonínem Novotným propuštěn na amnestii. Po návratu z vězení přednášel na vysokých školách a sám dálkově studoval práva.
Příchod „spřátelených armád“ v srpnu 1968 Jan Beneš absolutně neočekával. Definitivně se rozhodl odejít za hranice na podzim následujícího roku po varování z ministerstva vnitra. Nejdříve odjel do Francie, kam za ním za tři měsíce přijela manželka. Jejich dvě děti musely dalších deset let zůstat v Československu.
Manželé se po čase přesunuli do Ameriky. Jan Beneš tam začal znovu psát, v emigraci mu vyšly knížky Druhý dech nebo Zelená nahoru. Psaní ho ovšem neuživilo, takže dělal například údržbáře nebo ve slévárně, později působil v Ústavu pro mezinárodní vztahy na Harvardu nebo na ministerstvu obrany.
Zpátky domů přijel Jan Beneš hned na konci listopadu 1989. Stále psal a publikoval. V červnu 2007 v Obořišti u Příbrami ukončil dobrovolně svůj život střelou do hlavy. Bylo mu 71 let.
Související
-
Jiří Stránský: Štěstí. Vyprávění ze života politických vězňů v uranových dolech
Komunisté je odsoudili k likvidaci, k dlouhým vězeňským trestům, ke ztrátě občanských práv a majetku, domova a rodiny, zbavili je možnosti prožít každodenní obyčejný život.
-
Při přistávání sovětských letadel na budějovickém letišti došlo 21. srpna 1968 k těžké havárii
„Ke vstupu do českobudějovického rozhlasu dali ceduli Mateřská škola. Než to Sověti zjistili, stál ozbrojený vůz, který měl rozhlas hlídat, na jiném místě,“ říká historik.
-
Alois Jirásek: Filosofská historie. Příběh o mládí, studentských láskách i vlastenectví
O životě studentů filosofického ústavu v Litomyšli ve 40. letech 19. století vypráví novela Aloise Jiráska. Jeho hrdinové zažijí první lásky, rebelii i velké vlastenectví.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.