Jak vyboulit crescendo a smýkat smyčcem. Známá skladba se stále dá zahrát nově, říká dirigentka Alena Hron
Alena Hron, rozená Jelínková, je stále žádanější dirigentkou nastupující generace. Úspěšně debutovala na Pražském jaru 2023 s orchestrem FOK, vedle toho spolupracovala s řadou dalších symfonických těles u nás i v zahraničí. Působí také v opeře, u pěveckých sborů, skládá, hraje na housle a klavír, zpívá. A ještě k tomu studuje ve švýcarském Curychu. Od sezóny 2024/2025 bude novou šéfdirigentkou Jihočeské filharmonie.
Jak to všechno zvládá? „Zaprvé je to pro mě velká radost. Dělám to, co mě baví a naplňuje, za to jsem vděčná. Zadruhé je potřeba přejezdy naplánovat hodně dopředu a udělat si harmonogram práce, abych stihla nastudovat všechen repertoár,“ odpovídá Alena Hron.
Studiu skladeb se ráda věnuje ve vlaku. Tam často sedí se sluchátky. „Ze začátku hodně poslouchám. Jsou dirigenti, kteří to odmítají, já ale nejsem ten typ. Chci slyšet různé nahrávky, co nejvíc, abych si ujasnila vlastní názor. Pak už tam slyším to své,“ popisuje.
Mladá dirigentka říká, že poslech jí zrychluje práci. „Kdybych pracovala úplně bez nahrávek, musela bych mít k dispozici alespoň klavír. A to ve vlaku většinou nejde,“ směje se Alena Hron. „Ale poslouchám kriticky, tříbím si názor a v hlavě si přehrávám vlastní verzi, jak by se to líbilo mně,“ dodává.
Čtěte také
I dnes se podle ní dá přijít s novou interpretací známé skladby. „Mám to ráda. Ne účelově, abych se odlišila, to ne, ale někdy mívám takové bláznivé nápady. Hudba mi něco evokuje, cítím za ní nějaký příběh, je tam nějaká mimohudební myšlenka, která mě přivede k tomu, abych něco zahrála jinak,“ říká.
Notový zápis ale určuje dynamiku a tempo. Jakou míru svobody tedy dirigent má, jestliže základní parametry jsou dané? „Jsou, ale není to všechno. Je tam spousta věcí, se kterými se dá pracovat – artikulace, jak moc staccato, jak moc legato, jak přesně udělat nějakou frázi, jak vyboulit crescendo, tedy zesílení, a tak dál,“ komentuje Alena Hron.
Pracovat může také s tempem skladby, a to i v takových detailech, jakým je tah smyčcem. „Jestli použít krátký smyk, nebo dlouhý... Těch detailů se potom dá najít čím dál víc. Je to takové objevování. Také to se učím slyšet, učím se to využívat, protože zvukových možností, které šedesát, sedmdesát lidí a nástrojů v orchestru nabízí, je hrozně moc,“ doplňuje.
A poslouchá ji takový šedesáti, sedmdesátihlavý dav? Je v ní někdy malá dušička? Jak se cítí s publikem v zádech, kolik energie dává do velkých gest a co si bere na sebe? Celý rozhovor s dirigentkou Alenou Hron si poslechněte online.
Související
-
Když spustilo pět Špačků, byl chaos v celém paneláku, vzpomíná na dětství violoncellista Petr Špaček
Jsem Petr Špaček a ano, houslista Josef Špaček je můj bratr – těmito slovy otevírá skvělý violoncellista a skladatel své webové stránky. Ze stínu bratra ale už vystoupil.
-
S paličkami z Pošumaví hrají bubeníci po celém světě. Vojtěch Pelíšek objednávky přijímá odmalička
Jeho otec Ivan Pelíšek, umělecký truhlář a bubeník Abraxasu, vyrobil svou první paličku už v roce 1969. Po revoluci se vrhnul do podnikání a v Česticích vznikla malá firma.
-
V Československu ženy na trombon nehrají, řekli a dali jí lesní roh. Teď je za to hornistka vděčná
Zuzana Rzounková vede hornové kurzy a hru na lesní roh vyučuje i na akademii múzických umění. Sama vystupovala v řadě orchestrů od Filharmonie Brno po Českou filharmonii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.