Ivan Mls: Koronavirové obědy

Určitě nejsem sám. Je nás mnohem víc. A mohou za to restauratéři a hospodští – všichni ti, kdo na provozovny svých stravovacích zařízení nepověsili zámek, ale snaží se existovat  i v časech koronavirových. I přesto, že obsluhují výhradně maskované zákazníky, které pustí maximálně mezi dveře.

Když jsem na počátku stavu nouze vyrazil v poledne po městě shánět něco k snědku, mile mě potěšilo, že mohu dostat teplé jídlo s sebou. Když jsem krabičku rozbalil, uviděl ukrutnou porci, napadlo mě, že provozovna se asi snaží co nejrychleji se zbavit zásob.

Jenže jak týdny plynou, vyzkoušel jsem obědy od více restauračních a hospodských okýnek a stav zůstává pořád stejný: Ať jdu, kam jdu, přinesu si vždycky porci, která by pohodlně nasytila i těžce pracujícího horníka, slévače, popřípadě zápasníka sumo. Nestěžuji, si jen konstatuji. A po obědě těžce funím.

Jestli se mi restauratéři a hospodští snaží tímhle nenápadným způsobem naznačit, že by bylo fajn, abych jim přízeň zachoval i v čase budoucím, až pandemie pomine, mohou si být jisti, že na jejich služby určitě nezapomenu a zůstanu jim věrný.

Jen se bojím, aby tenhle mimořádný stav netrval už moc dlouho – pak by totiž hrozilo vážné nebezpečí, že bych se při zachování současného systému pravidelného stravování  k nim už taky nemusel dovalit.