Hrát na ulici nemůžete jen tak. Někde omezují dobu, jinde vydávají permanentky, líčí českobudějovický muzikant Jan Janda
Jan Janda vystudoval klasickou kytaru, teď absolvuje konzervatoř podruhé – doplňuje si hudební vzdělání v oboru elektrická kytara. Zároveň učí na dvou „zuškách“, vydal své první autorské CD, živí rodinu. Přesto ho stále ještě můžete občas zahlédnout v českobudějovických ulicích, jak hraje, zpívá a vybírá za to peníze do futrálu od kytary.
„Prostě mě to baví. Chci ještě částečně udržet tento svůj životní styl. Je to takové nespoutané, bez pravidel. Ačkoli, ona ta pravidla na ulici také jsou, akorát o tom lidé moc nevědí,“ říká nejen pouliční muzikant.
Pravidla jsou podle jeho zkušeností různá. „Každé město má nějaký rámec pravidel, některé to řeší víc, některé míň. Někde se vyloženě za poplatek prodávají permanentky na hraní. V zahraničí jsem se často setkal s omezením, kdy se smí hrát jenom pár dnů v roce, a ještě za to člověk zaplatí. Nejpřísnější pravidla byla taková, že se smělo hrát jen tři hodiny ročně, a stálo to tisícovku,“ popisuje Honza Janda.
Jako žebrotu hraní na ulici nevnímá. „Já to chápu tak, že žebrota je, když člověk nic nedává, jenom bere. Tohle je obživa jako každá jiná. Člověk vlastně něco lidem předá, nějak se jim snaží zlepšit den, pozvednout jim náladu. A nemá nikde napsáno, že to něco stojí,“ vysvětluje.
Jak říká Jan Janda, „honorář“ je svobodné rozhodnutí každého kolemjdoucího. „Někdo vám něco hodí, někdo ne, někdo vás chce podpořit, někdo nechce, někoho to potěší, jiného naštve,“ vypráví.
Pouliční muzicírování je pro něj i způsob autoterapie. „Někdy nemám náladu, jdu si zahrát, a to i mně samotnému zlepší den,“ líčí.
Než se dostal na konzervatoř, vzal bágl, kytaru, pár drobných a vydal se do Evropy. Co všechno tam zažil, jaké má hudební vzory, z čeho poskládal své první CD a jak se mu jako muzikantovi žije s příjmením Janda? Celý rozhovor si poslechněte online.
Související
-
Slyšet vlastní písničku o poločase mezi Kabátama a Abbou je príma, směje se René Souček
Na jih Čech přišel za láskou. Manželství sice nevydrželo, ale René Souček zůstal. Pracuje jako strojvedoucí, kromě toho je folkovým písničkářem, hraje na kytaru i ukulele.
-
Mého Oscara rodiče zabalili do deky a zamkli před zloději, prozrazuje hudebnice Markéta Irglová
„Stála jsem s dvěma kufry na nádraží ve Valašském Meziříčí a mířila do Irska. V té době jsem si neuvědomovala, že jak člověk jednou vylítne z hnízda, už není cesty zpět.“
-
Pokáč a jeho písničky s ukulele i kytarou, jak zazněly v budějovickém letním kině
„Budějce, tak jdeme na to?“ Těmito slovy uvítal Pokáč publikum v budějovickém letním kině. Jan Pokorný je jednou z nejoblíbenějších postav mladší české písničkářské scény.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
