Hrát na ulici nemůžete jen tak. Někde omezují dobu, jinde vydávají permanentky, líčí českobudějovický muzikant Jan Janda

14. březen 2022

Jan Janda vystudoval klasickou kytaru, teď absolvuje konzervatoř podruhé – doplňuje si hudební vzdělání v oboru elektrická kytara. Zároveň učí na dvou „zuškách“, vydal své první autorské CD, živí rodinu. Přesto ho stále ještě můžete občas zahlédnout v českobudějovických ulicích, jak hraje, zpívá a vybírá za to peníze do futrálu od kytary.

„Prostě mě to baví. Chci ještě částečně udržet tento svůj životní styl. Je to takové nespoutané, bez pravidel. Ačkoli, ona ta pravidla na ulici také jsou, akorát o tom lidé moc nevědí,“ říká nejen pouliční muzikant.

Pravidla jsou podle jeho zkušeností různá. „Každé město má nějaký rámec pravidel, některé to řeší víc, některé míň. Někde se vyloženě za poplatek prodávají permanentky na hraní. V zahraničí jsem se často setkal s omezením, kdy se smí hrát jenom pár dnů v roce, a ještě za to člověk zaplatí. Nejpřísnější pravidla byla taková, že se smělo hrát jen tři hodiny ročně, a stálo to tisícovku,“ popisuje Honza Janda.

Jako žebrotu hraní na ulici nevnímá. „Já to chápu tak, že žebrota je, když člověk nic nedává, jenom bere. Tohle je obživa jako každá jiná. Člověk vlastně něco lidem předá, nějak se jim snaží zlepšit den, pozvednout jim náladu. A nemá nikde napsáno, že to něco stojí,“ vysvětluje.

Jak říká Jan Janda, „honorář“ je svobodné rozhodnutí každého kolemjdoucího. „Někdo vám něco hodí, někdo ne, někdo vás chce podpořit, někdo nechce, někoho to potěší, jiného naštve,“ vypráví.

Pouliční muzicírování je pro něj i způsob autoterapie. „Někdy nemám náladu, jdu si zahrát, a to i mně samotnému zlepší den,“ líčí.

Než se dostal na konzervatoř, vzal bágl, kytaru, pár drobných a vydal se do Evropy. Co všechno tam zažil, jaké má hudební vzory, z čeho poskládal své první CD a jak se mu jako muzikantovi žije s příjmením Janda? Celý rozhovor si poslechněte online.

Spustit audio

Související