Slyšet vlastní písničku o poločase mezi Kabátama a Abbou je príma, směje se René Souček

3. březen 2022

Na jih Čech přišel před několika lety za láskou. Manželství sice nevydrželo, ale René Souček zůstal. Pracuje tu jako strojvedoucí, kromě toho je folkovým písničkářem, hraje na kytaru i ukulele.

V moravskoslezském Frýdku-Místku, odkud René Souček pochází, na něj ale také nezapomenou. Jeho píseň Fajne-Mjesto se totiž stala oficiální hymnou města. „Jednoho dne mi přišel dopis s hlavičkou magistrátu a pozvánkou na hlasování zastupitelstva. Myslel jsem, že si ze mě kluci dělají srandu a po telefonu jsem jim vynadal. Nakonec jsem se ale opravdu vydal na zastupitelstvo a tam to odhlasovali,“ vzpomíná.

Píseň se hraje především na hokejových a fotbalových zápasech. „Slyšet vlastní písničku o poločase mezi Kabátama a Abbou je príma,“ usmívá se René Souček a přiznává, že skladba vznikla paradoxně až v době, kdy ve Frýdku už dva roky nebydlel.

Písničkář pochází z hudební rodiny. „Děda byl muzikant, prý to mám po něm, říkala babička. Hrál na různé nástroje, od bicích, přes saxofon, klarinet až po harmoniku. Chodil hrávat na pohřby a na svatby. Babička ho chválila, že často z hraní sice přišel až za tři dny, ale s výslužkou,“ vypráví.

I maminka s ním často zpívala, učila ho druhé hlasy. Tatínek hrával na kytaru, ale na vlastní uši ho René Souček nikdy neslyšel. Zato od něj dostal první kytaru. „Jezdili jsme spolu z Frýdku na vánoční trhy do Prahy. V jednom obchoďáku jsem uviděl kytaru a žadonil, ať mi jí koupí. Nakonec svolil, koupil mi španělku za 120 korun. Když jsme přijeli domů, tatínek dostal od maminky seřváno, na co že mi jí kupoval, že jsem ještě malý a nebudu na ní hrát. Tam se to ve mně zlomilo a říkal jsem si, že musím tatínka zachránit a na kytaru se naučit. Měli jsme souseda, který mi dal první knížku akordů a ukázal mi, jak si kytaru naladit,“ líčí.

René Souček nehraje pouze na kytaru. Zamiloval si před patnácti lety ukulele. „Chtěl jsem nějak oživit svůj koncertní program, ať to není nuda. Rozhodoval jsem se mezi mandolínou a ukulele. Ukulele bylo levnější, proto zvítězilo. Bylo to malinkaté, mělo jen čtyři struny, říkal jsem si, že to bude pohoda. Jenomže to pohoda není, musí se hrát furt, protože má krátký tón. Na kytaru člověk brnkne a u dlouhého dozvuku si odpočine. Jenže na ukulele se maká pořád,“ komentuje.

Celý rozhovor s Reném Součkem o jeho písničkách, vystoupeních i civilním povolání si poslechněte online.

Spustit audio

Související