Hrad Pořešín u Kaplice byl zarostlý a rozpadal se. Z křoví ho doslova vysekal Radek Kocanda

O víkendech a po práci začal ruinu postupně odkrývat. Jeho koníček mu ale postupně přerostl přes hlavu, takže se nakonec stal jeho zaměstnáním.

„Musím říct, že Pořešín mě vždycky bavil, ale nijak mě neokouzloval. Byly tady asi tři zdi, tak jsem si říkal, že to nestojí za to. Nepřímo mě pak ovlivnil i Národní památkový ústav, protože jsem dělal asi pětkrát konkurz na kastelána hradu Švihov, ale nikdy jsem nebyl úspěšný. To mě ve finále tak vybudilo, že i tuhle na první pohled ztracenou zříceninu jsem oprášil a dokázal pro to získat pár lidí,“ vzpomíná.

S partou kamarádů chodil Radek Kocanda na hrad nejdřív kácet stromy a prořezávat náletové dřeviny. Pak začali zpevňovat drolící se zdi z původních kamenů, které byly rozeseté všude kolem. Dobrovolničili tady při práci v době, kdy zřícenina patřila ještě městu Kaplice.

„Já jsem studoval vodní dopravu, takže profesní vzdělání nemám žádné, jsem čistý laik poučený mnohaletou praxí. Zlomový okamžik nastal v době, kdy jsem měl poměrně lukrativní zaměstnání, ale časově už to nešlo skloubit dohromady. Tehdy jsem se musel rozhodnout. Šel jsem do rizika a dodnes nelituji,“ říká Radek Kocanda.

Když se rozhodl, že se stane správcem hradu, rodina si myslela, že se zbláznil. „Teď musím říct, že mám poměrně velké uspokojení z toho, že je celá rodina na hradě se mnou. A nejsou to vždy jen rodinní příslušníci, ale i kamarádi, kteří dneska už tu rodinu na hradě tvoří,“ komentuje.

Čtěte také

Spirův kanál u Loučovic je plný odpadu. Teď ho obec začala čistit a chce k němu přilákat turisty

Na hrad mu chodí pomáhat i jeho matka, dnes už důchodkyně Františka Novotná. Synovo rozhodnutí pronajmout si hrad a starat se o něj překvapivě přivítala. „Já jsem byla moc ráda, protože to pro mě znamenalo hlavně to, že se Radek usadil. On byl takový dobrodruh. Samozřejmě jsme mu pomáhali a potom už jsem tomu začala věřit, přicházely i peníze z dotací a vybudovalo se tady hodně věcí, lidé začali chodit,“ popisuje.

Pořešín, to už dneska není jen zakonzervované hradní zdivo. Během let přibylo návštěvnické centrum s hradním muzeem, ale také třeba ovce, hradní hrnčírna nebo kovárna. „Kovárna je tu proto, abychom návštěvníkům ukázali, jak to mohlo vypadat, a navíc si tu vyrábíme různé součástky, které na hradě potřebujeme, petlice, kování, hřebíky,“ vysvětluje správce.

Radek Kocanda se svým hradem dokonale srostl. Se stejným zápalem jako před dvaceti lety pořád pátrá v pramenech a rozšiřuje hradní areál o další řemesla nebo třeba skanzen. „Mně na tom hradě je prostě dobře, mám pocit, že sem patřím a že nežiji život zbytečně,“ uzavírá.