Hostitelka by si nikdy neměla sama chválit jídlo, ale také se za něj neomlouvá
Když přijdeme na návštěvu, dostaneme nejprve aperitiv. Se skleničkou v ruce ve stoje i vsedě konverzujeme, upíjíme po částech. Každý host by měl pronést pochvalnou větu, pochválit cokoliv, co si to zaslouží, protože uvolní atmosféru.
Po aperitivu následuje společné stolování. Jak se při něm chovat? Co velí etiketa, připomíná odbornice Alena Špačková:
- Po pozvání ke stolu skleničku s aperitivem odložíme, ke stolu ji nenosíme.
- Ke stolu zve hostitelka, která také jako první usedá. Ostatní se mohou posadit až poté, a to v tomto pořadí: další ženy, další hosté, hostitel usedne jako poslední.
- Může se využít takzvaný ruský způsob obsluhy, kdy se všechno připravené jídlo dá najednou na stůl. V našem prostředí se ale většinou kombinuje francouzský, anglický a ruský způsob – hostitelka nejprve přinese nádobu s polévkou nebo studený předkrm a postupně přináší mísy s dalšími jídly.
Při společném stolování na návštěvě sledujte hostitelku a jezte stejným tempem jako ona
Oběd nebo večeře je častou součástí návštěv známých a příbuzných. Etiketa říká, že jako hosté bychom v těchto situacích měli vždy sledovat hostitelku a hostitele a podle nich se řídit.
- Servíruje hostitelka, někdy ve spolupráci s nejbližší kamarádkou. Jídlo dává nejprve nejvýznamnějším osobám, tedy babičce a dědečkovi, dámám, pak jejich partnerům a jako poslední si nalévá sama hostitelka.
- Nikdo ale nezačíná jíst dřív než hostitelka.
- Přát si dobrou chuť už není povinnost. Můžeme to udělat, ale nemusíme.
- Hostitelka si sama nechválí jídlo, ani se z něj neomlouvá.
- Poslední dojídá hostitelka, v tu chvíli musí dojíst i ostatní.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
