Hana Hosnedlová: Vánoce 2019
Čím jsem starší, tím méně mne příslušný šrumec okolo vánočních svátků přitahuje. Nicméně i tak se mi vybavují vzpomínky na Vánoce mého dětství. Tehdy sice byl problém naplnit toužebná dětská přání – zboží nebylo mnoho a věci se těžce sháněly v předlouhých frontách, ale uměli jsme se z nich asi o to víc radovat.
Tu pravou předvánoční atmosféru však pro mne symbolizovaly vůně. Nezaměnitelné, jedinečné vůně domova. Maminka s babičkou upletly dvě obrovské máslové vánočky s rozinkami a mandlemi a my děti jsme je vezly na vysloužilé dětské kárce o dva bloky dál do soukromé pekárny.
Do naší sporákové trouby se prostě nevešly. A když jsme je pak vezly upečené domů, bojovaly jsme s pokušením uštípnout alespoň kousek té voňavé dobroty.
Už několik týdnů před Štědrým dnem se peklo po odpoledních a nedělích cukroví, aby se odleželo. To jsme pak společně s maminkou zdobily a mlsaly rozdrobené kousky.
Rodiče v práci dostávali kolekce a čokoládové figurky z nich se pak věšely na stromeček. Doplňovaly je kousky želé a hlavně takzvané salonky. Byly to bonbony balené ve střapatých barevných papírcích s kouskem staniolu, které se pak urovnaly a schovaly na další rok. Někde do nich balili kostky cukru, u nás domácí fondán, což byl v podstatě také přetavený cukr s trochou barviva.
Samozřejmě nesměl chybět vaječný koňak, který se pro nás děti dělal bez rumu. A na Štědrý večer se pak k tomu přidružila vůně smažených kapřích řízků. Tyhle směsice aromatických požitků společně s vůní jehličí pro mne znamenaly skutečné Vánoce a mám je v paměti uložené navždycky.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
