Hana Hosnedlová: Sokol
V době mého dětství rozhodně nebyla nabídka různých zájmových kroužků a klubů tak široká jako je tomu dnes. Zejména třeba ve specializaci sportovních oddílů. Pravdou ale je, že téměř všechny byly zdarma. Já osobně nejraději vzpomínám na Sokol.
Chodili jsme na cvičení „do Sokola“ dvakrát týdně a chodili jsme tam moc rádi. On to byl vlastně takový malý pravidelný rituál. Sokolovna byla od mého bydliště vzdálená zhruba dva domovní bloky a cesta vedla kolem krámu s potravinami a jinými věcmi - takzvaného konzumu. Tam jsme se nikdy neopomněli stavit pro koňský salám. Deset deka bylo za korunu a chutnal opravdu jedinečně - nikdy později už jsem takovou dobrotu nejedla.
Nás, holky, vedla cvičitelka Andula, která byla prostě úžasná! Jezdila na motorce, hrála na trumpetu a taky pozemní hokej. A uměla nás srovnat! Jen výjimečně nám odpustila nepříliš oblíbenou rozcvičku s prostnými, po které následovalo cvičení na nářadí. Nejraději jsme měly švédskou bednu a ribstole, menší oblibě už se těšily kruhy a co jsme vůbec nemusely, byl šplh na laně.
Na závěr pak jako za odměnu byly míčové hry, na které jsme se vždycky hrozně těšily. Obvykle to vyhrála vybíjená, buď v sále, nebo na venkovním hřišti. Někdy si s námi dali „vybíku“ i kluci, a to jsme pak spoléhaly na naše přebornice, které dokázaly chytit i tu největší „pecku“. Domů jsme chodívaly občas odřené, se šrámy a modřinami z míčových bitev, ale nadšené a šťastné.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
