Hana Hosnedlová: Povidlové taštičky
V době mého mládí se kuchařské zkušenosti předávaly většinou v rodině. Moje babička i maminka byly skvělé kuchařky, ale já mívala bohužel o víkendech naprosto jiný program než stát u sporáku.
Když jsem se pak v poměrně mladém věku ocitla jako elévka v jedné plzeňské redakci, kuchyňské dovednosti mi také nijak zvlášť nechyběly. Ovšem jen do doby, než se v mém životě objevil mužský.
Tehdy jsem se začala snažit. Na ubytovně o pár metrech čtverečních, sdílené ještě s další nájemnicí, a s vybavením v podobě dvouplotýnkového vařiče to nebylo jednoduché. Ale byla jsem odhodlaná plnit kulinářská přání svého protějšku a celkem se mi to i dařilo.
Uvařit povidlové taštičky, které si tolik přál, jsem se ale stále bránila. Jako bych něco tušila...
Nicméně jednoho dne došlo i na ně. Sehnala jsem si dokonce několik receptů a dala se do práce. Můj strávník přišel k večeři, zrovna když jsem vyndávala taštičky z vařící vody. Na talíři vypadaly docela úhledně, ale kámen úrazu byl v jejich odolnosti vůči noži i vidličce.
Po několika marných pokusech o jejich rozkrojení jsem se rozhodla vylít hrnec s nepodařenými taštičkami do záchodu.
Ale to ještě zdaleka nebyl konec. Taštičky se odrážely od bílého porcelánu a vyskakovaly ven z mísy jako velké bílé žáby. Lepily se na prkýnko, na dlaždičky, na podlahu jako nějaký absurdní sochařský výtvor.
Hladový muž stál ve dveřích a s pobavením sledoval tu nezvyklou show. Ale povidlové taštičky už po mně nikdy nechtěl.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
