Eva Kadlčáková: Vzkazy

Pravidlo, které nám dává vzájemnost. Bývalo běžné. Jednou jsem díky němu našla palčák, jenž mi odnesl vítr o tři ulice dál. Trůnil tam na plaňce a celé dny čekal, až s maminkou půjdeme kolem. Šťastné náhody! Inspirují nás k tomu, abychom je coby dobré skutky posílali dál.

A tak sbírám poztrácené věci (tedy pánské slipy v parku nesbírám!), ukládám je na viditelná místa a dělám tím radost nálezcům, pánubohu i sobě. Sobě především. Je to jako s dárky. Dávno jsem přišla na to, že v tolik proklamované „radosti z dávání dárků“ je často zakuklena ješitnost. Obdarujeme a napjatě čekáme na reakci. Teprve ovace nás skutečně uspokojí. Celý proces vymýšlení, nakupování a balení dárku podstupujeme hlavně kvůli tomuto pocitu. Ne už tolik pro člověka, kterému dárek dáváme. Nemám pravdu? Položme si ruku na srdce...

Právě tak bych si i já měla třít krevní pumpu kvůlivá svému pouličnímu dobrodiní. Co jím totiž vzkazuju ostatním? „Podívejte se, jak jsem dobrá. Neobohatila jsem se. Jsem jedna z mála, jsem ušlechtilá. Dobře si mě prohlédněte...“ Proto ta babka tak podezřívavě koukala. Proto se mé sebeuspokojení mělo záhy změnit v zoufalství. Protože ten chlap nad námi, ten nejenom že sleduje všechny naše skutky, ale vnímá i naše motivy. A dává nám za vyučenou...

Dorazila jsem k výtvarné škole, vyzvedla Šimonovy výkresy, jimiž se měl za tři dny prezentovat na talentových zkouškách. Zapasovala jsem je pod kočárek a plna entuziasmu vyrazila na cestu zpět. Ještě zaskočím do pekárny, ještě poklábosím se známou na ulici, ještě se zastavím u kamarádky v krámě. A už si to šinu domů, úspěšná a obdivuhodná mladá matka. Když tu: HA, ONY TAM NEJSOU! Ty výkresy pod kočárem nejsou!! Šátrám rukama po dně kočárku, nevěřícně se znovu a znovu přesvědčuji o tom, že košík je prázdný, že povinná zátiší jsou v tahu, totiž někde v těžké mokré závěji, pomalu se rozpouštějí a duhový uhel že barví sníh nostalgií po plánech na studium umělecké školy...

Trysková cesta tam a zpátky po vlastních stopách nevyřešila nic. ŽE BY TO NEFUNGOVALO?! Copak už dobré skutky neproudí obousměrně? Dobrá, dobrá, panebože, hřešila jsem myšlenkami, ale TU RUKAVIČKU JSEM SEBRALA! To se nepočítá?... Běhám zběsile od odpadkového koše k popelnici, dívám se do všech koutů, ptám se v prodejnách. Tma, déšť a deprese dosedají na má ramena. NIC. Psychicky vyčerpaná se vracím domů: „Šimone, prosím tě, sedni a maluj!“

Druhý den učiním poslední pokus o záchranu přijímacího řízení svého nevinně ztrestaného syna (že ale ruka páně umí bejt zákeřná!) – nechám vyhlásit ztrátu v rádiu. Šimon mezitím stále zběsile kreslí. O několik hodin později zazvoní telefon. Volá rozhlas. Malý kluk našel svazek výkresů vytroušený pod přístřeškem. Ležely v suchu a jsou v pořádku! PANEBOŽE, RÁDIO a JAKUBE, DÍKY!

Viděli jste americký film Pošli to dál? Klasická hollywoodská selanka. Mně a jednomu českému chlapci, Jakubovi, ale tenkrát vyšla. A navíc, dostalo se mi neocenitelného ponaučení. Dobré skutky, fajn. Ty nezištné – lepší.