Eva Kadlčáková: Vánoční útlum

„Ty Šimone,“ rozčílím se vzápětí, „ty jsi línej jako prase!“ Je tou charakteristikou pobaven. A potěšen: „Tos trefila,“ pochvaluje si, „pohyb se neslučuje s mojí vánoční strategií.“ „Kristova noho,“ reaguju já, takhle uprostřed křesťanských svátků, „s jakou strategií? Ty snad máš tu lenost natolik promyšlenou a zdůvodněnou, že bys o ní moh‘ klidně vydat odbornej elaborát!“ „Ne,“ odpoví pohotově výrostek, „to by byla zbytečně velká námaha!“ To už se ani nemůžu zlobit, to už se musím smát. Můj syn a kocour Garfield dovedli lenost k dokonalosti!

Kde se asi stala chyba? Ptám se sama sebe. V benevolentní výchově? V nekončící pubertě? O Vánocích?

Vánoce nás vedou na scestí všechny. Místo pravidelného denního rytmu se téměř nepřetržitě cpeme, těžkneme a malátníme jako mouchy. Přirůstáme ke kanapi, ponocujeme a vyspáváme. Skoro nevycházíme. Postrádáme kyslík, v krvi se nám povážlivě houpá hladina cukru. Jsme pak o to unavenější a línější a línější. Po svátcích se vyznačujeme nezdravou bledostí, váčky pod očima a novými pneumatičkami na břiše. Pracovní dobu na nás! Povinnou školní docházku!

Zase pěkně přivyknout časnému vstávání, odcházení do studeného rána a vytváření i jiných hodnot, než je rodinná pospolitost a domovní odpad. I když to půjde ztuha, protože stará ověřená pravda říká, že každá dovolená přece vyžaduje další dovolenou, přesto: právě a jenom povinnostmi a prací se nám do tváří pozvolna navrátí barva, záda nás přestanou bolet a naše hmotnost se zase pomaloučku přiblíží k normálu. A my si budeme moci říct: přežili jsme to. Teď už přežijeme všecko.

Ale zatím je víkend, ještě celý krásný dlouhý týden lenošení před námi…Tak co si budeme kazit požitek z jedinečné vánoční letargie. „Šimone, podal bys mi jeden karamelový košíček? Do pusinky, prosím tě, pěkně rovnou do pusinky…“