Eva Kadlčáková: My a oni

Nebo spíš otevřela, protože nás to nutně vedlo k zamyšlení nad tím, proč se nám tohle proboha děje (není vám ta otázka povědomá už z minula?!) a proč to ti chlapi dělají. Že třeba zneužijí postavení čerstvě opuštěné ženy a hned si ji představují vedle sebe na loži. Aniž by toto ovšem bylo prázdné…

Původně jsem jí chtěla vyložit teorii jiné mé kamarádky, a totiž, že my, čtyřicátnice, se už s muži kolem šedesátky musíme spokojit, poněvadž naši vrstevníci jsou zadaní, a nejsou-li, pak jsou buď divní, anebo čerstvě rozvedení. A v tom případě nemají ani náhodou v úmyslu uvázat si na krk další obnošenou ženu, ba naopak koukají po dívce aspoň o patnáct let mladší.

A taky jsem chtěla připojit poznatek z rozhovoru s jedním upřímným padesátníkem, který mi řekl doslova: „Vaše ročníky to mají těžké. Což o to, nám byste se líbily, ale už jsme se o rodiny nastarali dost, teď si chceme užívat.“ A nejspíš bych přidala ještě historku s naší mátí, která mě jednou káravě sjela pohledem a pravila významně: „Evo, jsi tlustá - koukají po tobě starý chlapý.“

Vida, jak originální výklad toho, proč se nám takové věci dějí. Teď snad ještě racionálnější vysvětlení. „My si nemůžem pomoct,“ svěřil mi kdysi zase jeden třicátník, „vidíme pěknou babu a, holka, to si neumíš představit, co se s námi děje. Ještě že ty džíny jsou tak pevný. Já bych tesilky nosit nemoh!“ Věřila jsem mu a nepohoršovalo mě to. Tak, jako mě nepohoršují scénáře Zdeňka Svěráka. A to se v nich vlastně celý život přiznává k neodbytným, vtíravým a trojrozměrným představám, které vyvolávají těla žen v zadaných i nezadaných mužích. Vzpomeňte na filmy Vrchní prchni, Co je vám doktore anebo Vratné láhve. Občas si říkám, že ta obraznost za víčky pánů musí být mučivá. My samy známe ty stavy, kdy se zamilujeme do zadaného a taky si neumíme poručit. Jsou za tím vším tedy obyčejné pudy? A cožpak jsme my homo sapiens, lidé moudří, proti nim tak bezbranní?

Asi ano. Když totiž jde doopravdy do tuhého, když leze tlusté do tenkého, když se tře hrana o hranu, reagujeme podvědomě, pocitově a nepromyšleně. Vůbec nezáleží na tom, jaké kdo máme vzdělání, jediné podstatné v tom okamžiku je, jakou máme emoční inteligenci. Jaká je podstata naší povahy a v jakém stavu se nachází naše duše. A baží-li ta po tělesném uvolnění, prostě pro něj udělá cokoli.

Proto se nám děje to, co se nám děje. Protože se neumíme ovládat. Celý život se to učíme a pořád a opakovaně selháváme. Je to tak tristní, marné, vyčerpávající. Je to tak lidské. Nejsme my a oni, my dobré a oni špatní. Jsme my a vy, všichni skoro stejní: homo emotiv a homo erectus!