Eva Kadlčáková: Co můžeš udělat dnes…

Vzpomínáte, jak jste váhali, jestli máte tý holce říct, že je fakt moc pěkná a jestli by s vámi někam nešla, třeba jenom do kina, nejradši byste ji viděli v trávě, ale na mez je ještě brzy? Lekla by se a taky je zima… Neudělali jste nic. Uplavalo to. Nikdy to nebylo, nic nevzniklo. Nic se nestalo. A to je právě to. Mohlo se stát. Jak by to bývalo dopadlo?

Anebo jak jste vedle sebe seděli a nebyli schopni to vyslovit. Dotýkali jste se jenom pažemi, jak jste si byli blízko a probíjelo to, pamatujete? A nikdo z vás neudělal první krok. Nikdo neudělal žádný krok. Jen jste oba pláli a oba se stejně báli, že když to vyslovíte, že ten druhej se vám třeba vysměje a že to všechno rázem skončí? Neskončilo to. Nikdy. Dodnes to ve vás zůstává jako dluh, který jste si způsobili sami sobě.

Vzpomínáte, jak jste stáli na pokraji lásky, té propasti, do které se padá tak bezhlavě, a báli se skočit? Protože by to mohlo skončit stejně bolestivým dopadem jako minule? Jak jste to ani nezkusili? Stačilo říct, tak dobře, já do toho teda jdu a po nás potopa. A možná…

…Můj tatínek mi jednou vyprávěl, jak se po letech, ale fakt po letech, setkal s jednou krásnou dívkou. Znal ji z tancovaček, když jim bylo náct. Teď jim je sát. A najednou už není o co hrát, a tak řekla: vy jste se mě vždycky líbil, Vašíku. Já se vám to, člověče, bála říct. A táta zůstal ohromeně stát: Vy jste se mi taky vždycky líbila, Mařenko. Myslel jsem, že byste mě nechtěla.

Ne, že bych nebyla ráda, že mám takovou maminku, jakou mám, je báječná, je krásná, je štědrá, je nesnesitelná, je moje a je ta nejlepší, ale přesto: to, co můžete udělat dnes, neodkládejte to na zítřek. Může to dopadnout blbě, ale může to být i to nejhezčí, co vás v životě potká…