C'est la vie, Pošli to dál a další krásné písně nejen pro Karla Gotta autorsky podepsal Jaromír Klempíř
„Hudebník si nemůže sednout za stůl a říct si: Tak a teď napíšu opus. To nejde, to je nesmysl… Podle mne by vždycky písnička měla vznikat na nějaký nápad. A také by měla co říci.“ A taky se líbit, to už lze doplnit po citovaných slovech ze staršího rozhovoru Jaromíra Klempíře, úspěšného skladatele a klavíristy, jehož nedožité osmdesátiny připadají na 5. červen.
A těch hitů a velmi kvalitních písní měl Jaromír Klempíř, který v ranějším mládí hrál v bigbítové kapele Olympic i v semaforském pásmu Ondráš podotýká a který byl jednou z autorských opor, často ve spolupráci s textařem Jiřím Štaidlem, pro Karla Gotta v šedesátých letech, na svém kontě hodně.
Zmiňme třeba písničky C'est la vie, Pošli to dál, Hej, páni konšelé, Večerní chorál nebo Proč ptáci zpívají.
Klempířovu kariéru nepříjemně přerušila těžká autonehoda v roce 1967. Dokázal se však k psaní písniček vrátit. Některé se staly hity své doby jako třeba Jen se přiznej, že ti scházím s Waldemarem Matuškou nebo duet Drupiho s Hanou Zagorovou Setkání.
Některé z nich zmíníme v pořadu Světla ramp a také se ostrým střihem posuneme do dubna roku 2014, do studiového sálu Českého rozhlasu České Budějovice, kde tehdy vystoupila šansoniérská skupina 6 NaChodníku se zpěvačkou Markétou Wankeovou, klavíristkou Petrou Bílkovou a zejména s textařem, básníkem a dřívějším spolupracovníkem našeho studia Miloněm Čepelkou, jenž také provázel tímto svým příjemným autorským programem. A při něm se pan Miloň Čepelka dotkl své autorské spolupráce právě s Jaromírem Klempířem pro šansoniérku Markétu Wankeovou třeba v písni Když se dnes večer nevrátím, kterou jsme pro vás z tohoto vystoupení vybrali.
Životní pouť Jaromíra Klempíře se uzavřela 13. července roku 2016, ve věku 72 let.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
