Architektura devadesátek byla slepou větví, návrat této estetiky bych rozhodně nechtěl, říká urbanista

Proces je nedokončený román o bezvýchodnosti situace; Proměna je de facto bezvýchodná taky, hrdina povídky se promění v brouka a pro rodinu i společnost se stane postradatelným obtížným hmyzem. Je uvězněný ve svém pokoji, nesmí mezi lidi, všichni se ho štítí, a když zemře, posluhovačka to oznámí slovy: „ono to chcíplo“.

Jak se tohle všechno zrcadlí v programu letošního ročníku největšího festivalu architektury u nás, vysvětluje urbanista Jindřichova Hradce Lukáš Soukup: „Proměna je velmi zajímavé téma, protože běžná životnost objektu by měla být u klasické stavby osmdesát, sto let, ale když si představíte technologické stavby z počátku dvacátého století, trafostanice, fabriky, tak hodně často dnes už nemají žádné využití.“

Městský architekt Jindřichova Hradce zdůrazňuje, že z pohledu uchování genia loci, ale i z pohledu ekologického a ekonomického není dobré nevyužité areály rovnou zdemolovat a stavět z nich něco nového. „Díky transformaci, adaptaci nebo proměně lze získat v původním hávu nové využití, a často to nemusí být ani složité, ani nákladné,“ myslí si.

Nedokončené nápady, bezvýchodná řešení nebo domy s atmosférou, v níž na člověka všecko padá, i to se nejrůznějším způsobem odráží v nabídce Dnů architektury. A něco, co „chcíplo“, k čemu se už nikdy nevrátíme, co se neosvědčilo – i to bychom v architektuře našli? „Určitě. Jsou to nejrůznější slepé větve. Často hodně trendové nebo designové výstřelky, které můžeme vidět například v městském mobiliáři nebo na výrazných fasádách. V českém prostředí jsou to prvky z konce osmdesátých let, devadesátá léta. A na nich je vidět jakési morální zastarání,“ odpovídá Lukáš Soukup.

Čtěte také

Moderní architektura v historických městech být musí, jinak umřou, říká David Vávra

„Může to být něco, co je ještě funkční a použitelné, ale tak velmi nemódní a v současnosti nepatřičné, že dochází k výměně,“ dodává. Ačkoli se móda vrací, návrat devadesátek a jejich estetiky by si Lukáš Soukup nepřál. „Mám daleko radši třeba šedesátá léta. A mnohem zajímavější je zaměřovat se na nové trendy, které většinou přicházejí, když máme k dispozici nový materiál. Je to hodně vidět u velkorozponových konstrukcí u velkých zastřešení sportovních stadionů a u mostních konstrukcí,“ říká.

Spolu s Kafkovým broukem se nám může vybavit i tvorba Jana Kaplického. Jeho bioarchitektura vycházela z přírodních inspirací a stála právě na nových technologiích, díky kterým by projekty jako Blob byly realizovatelné. Ale postavilo se proti tomu veřejné mínění. „Mám ve velké oblibě progresivní londýnský ateliér Jana Kaplického,“ komentuje to Lukáš Soukup, „ale je typický právě tím, že realizací má velmi málo. Ani západní svět ještě nebyl na jeho dílo připraven.“

Možná stejně, jako se dílo Franze Kafky celosvětově proslavilo až dlouho po jeho předčasné smrti. A protože k tomu nejcennějšímu, co po sobě v literárním odkazu před rovnými sto lety zanechal, patří i Zámek, tak rovněž zámecké prostory, tak jak je neznáme, uvidí návštěvníci letošního Dne architektury. Například v Jindřichově Hradci, kde je Lukášem Soukup hlavním městským architektem.

Celý rozhovor s architektem Lukášem Soukupem si poslechněte online.