Antonín Pelíšek: Nejkrásnější dárek

Mám ho postavený doma na viditelném místě a těším se z něj každým pohledem. Nebudu vás dál napínat. Jde o pohlednici s přáním vlastnoručně podepsaným dvěma vnuky školáky.

Tak trochu mě to doneslo do dob, kdy posílání pohlednic příbuzným a známým bylo běžným jevem. Stačilo pár ručně psaných řádek a spojení mezi odesílatelem a adresátem se na okamžik rozsvítilo.

Doba se mění, posílání pohlednic a dopisů je na ústupu. Nahradilo je několik znaků předaných mobilem, u novoročních přání dokonce odeslaných hromadně na řadu dalších adres. Je to rychlejší, méně pracné a levnější než klasický dopis.

A pokud se přece jen chceme vrátit k tradici, máme na pohlednicích přání předepsaná. Stačí podpis. Navzdory této praxi mám ještě několik přátel, se kterými si vyměňuji na dálku klasická přání na ofrankovaných pohledech.

Ale tohle přání od vnuků, byť iniciované jejich rodiči, bylo něčím mnohem větším. Nadějí, že se také rodiny začínají nad vzájemnými vztahy pomalu zamýšlet. Někdy stačí jen málo. Třeba minuta času a pár drobných peněz.