Zdena Kolářová: Veselé svátky
Každý rok se naše rodina scházela na Boží hod u vypečené husy. Táta měl sestru a ta bydlela spolu s mužem a společnou babičkou v bytě pod námi. Babička jednou projevila přání zúčastnit se veselého přejídání u nás, ve druhém patře.
„No jo, mami“, povídá táta. „To je všechno hezký, ale jak se chceš dostat nahoru po schodech?“ Babička totiž měla těžkou artrózu a nezvedla nohu výš než deset centimetrů.
Nakonec vymysleli, táta se strýcem, zlepšovák. Pod sedák štokrlete prostrčili dva smetáky a babičku nesli jak Kleopatru na trůně o poschodí výš. Držela se jich kolem krku jako klíště a i když se tvářila statečně, měla v očích temný mráček strachu, že to nedopadne dobře.
Nemýlila se. Kromě toho, že měla artrózu, měla taky nadváhu. Takže improvizovaná madla měla být z násady na lopatu uhelku a ne z koštěte, kterým jsme zametali listí.
Násada se naštěstí nezlomila naráz, takže v mezičase, kdy začala praskat, stačili nosiči babi sesunout na ledový schod do polohy rodící domorodky. Babička nabírala moldánky a chlapi si zjevně nevěděli rady.
Když sousedi slyšeli hluk na chodbě, vyšli se podívat, co se děje a společnými silami pomohli dopravit babičku ke svátečnímu stolu. Táta je pozval na husu, a když odcházeli, měli jsme za sebou báječné odpoledne.
Tyhle svátky byly vážně veselé, i když to zpočátku tak nevypadalo. Mnoho let se pak na Boží hod scházela u stolu nejen naše rodina, ale i sousedé. Nahradili tak babičku, která po čase odešla.
Ale díky téhle příhodě jsme se s ní ve vzpomínkách scházeli nad božíhodovou husou každý rok. Tak šťastné a veselé Vánoce.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
