Zdena Kolářová: Pitralon

Pitralon je totiž u nás doma posměšné označení mé velké obliby v uklízení. Prý je to dokonce i diagnóza. Ať. Pořád je lepší mít doma pořádek, než být třeba masový vrah. Když jsem nedávno požádala o pomoc při  mytí lustrů, protože do výšek už se neodvažuji, byla jsem označena za Pitralona, který svým úklidem zatěžuje nejen rodinu, ale i přírodu.

„No, to je vrchol,“ zaječela jsem dotčeně. „Já se o vás starám a vy takhle.“ Když emoce vyprchaly, vrtala mi ta poznámka v hlavě.

Otevřela jsem skříňku s úklidovými prostředky a napočítala jich patnáct. Na dlažbu, parkety, prádlo bílé, prádlo barevné, aviváž, na nádobí, desinfekci, škrob a kdovíco ještě. Vrátila jsem se o mnoho let zpátky.

Jak se vlastně uklízelo dříve? Nádobí se mylo v Žabce a oplachovalo vodou. Bylo to dost hnusné. Saponáty přišly o pár let později. Prádlo se namáčelo taktéž v prášku. Vypadal jako jed na myši a hrozně smrděl.  Stejným způsobem se myla i podlaha. Možná, že ty prací  prášky byly pro životní prostředí také škodlivé, ale rozhodně se jich nepoužívalo tolik jako dnes.

Dost by mě zajímalo, kam se všechna ta chemie z vody ztratí. Když jsem před lety natáčela reportáž v českobudějovické vodárně, dozvěděla jsem se, že například s nástupem rostlinných tuků do našich jídelníčků se musela upravit i technologie čištění vody. Takže pustit cokoli do kanalizace není tak úplně fuk. Potřeby často uklízet se asi nezbavím. Ale alespoň jsem si dala předsevzetí, že budu dávat větší pozor na dávkování veškeré té chemie. 

Zeměkouli to asi nezachrání, ale kdyby nás bylo víc……..Hezký den.