Zdena Kolářová: Paradoxy

To tam je škemrání v obchodě o nový koberec, kterého přišlo pár metrů. Slogany o dodávce čehokoli kdykoli se to všude jen hemží, ale otravování reklamou je jedna věc a skutečnost druhá.

Před deseti lety jsem si koupila atraktivní křeslo. Zatímco koženou sedačku mám třicet let, křeslo vzalo za své v relativně krátkém čase. Nevadí, objednám si nové. Slavné „Vajíčko“, dánského designéra Jacobsena, které se v mnoha modifikacích vyrábí už více než 60 let. Můžete si vybrat modré, červené, hořčicové, kožené, koženkové, sametové, zkrátka jakékoliv. Když jsem se konečně rozhodla, které si koupím, objednala jsem si je v internetovém obchodě.

To bylo v září.

Dodavatel mi poslal potvrzenou objednávku s tím, že do listopadu křeslo bude. Zatím jsem se v sedáku mého rozpadajícího se křesla propracovala až na dřevěnou konstrukci. Po půlhodině se tam už nedá sedět. Zavolala jsem tedy na číslo z potvrzené objednávky. Jakými hlas mi potvrdil, že vše platí a křeslo už brzy bude.

Od té doby už nikdo nezvedl telefon, ani neodpověděl na e- mailový dotaz. Já vím, že křeslo není žádný problém, protože v covidové době řeší lidé mnohem důležitější věci. Když jsem si dotyčnou firmu vygooglila, zjistila jsem, že se zabývá financováním čehosi nesrozumitelného, obchoduje s oblečením a s nábytkem.

Zkrátka mnoho psů, zajícova smrt. Takže covid asi nebude tím pravým důvodem lhostejnosti firmy k zákazníkovi. Zatím stále sedím s dřevěnou konstrukcí v zádech. A přemýšlím, co by na to řekli ekonomové devadesátých let hlásající, že vše zařídí neviditelná ruka trhu. Hezký den.