Zdena Kolářová: Naslouchejme

Bydlela nedaleko a tak jsem s radostí pospíchala k hovězím plátkům na houbách nebo kuřeti s nádivkou. Každé její jídlo bylo v luxusní kvalitě, o moučníku ani nemluvě.

Majstrštykem byla tvarohová buchta omamující chuti, kterou jsme měli všichni rádi. Nedávno se můj partner zasnil při vzpomínce na maminku i na tu sladkou dobrotu.  „Škoda, že nemáme recept,“ zalitoval. A mně došlo, že recept máme. Babi mi ho kdysi dávno napsala.

Dalo  trochu práci, než jsem ho v krabici mezi ostatními recepty našla, ale byl tam. Třináct let, co jeho pisatelka nežije. V záhlaví zažloutlého linkovaného papíru byly pečlivým rukopisem učitelky sepsány všechny suroviny. Následoval vzkaz, který jsem, nevím proč, nikdy nedočetla.

„Udělej to z jedné a půl dávky a přidej tam máslo, to víš, recept mám z války, a to se muselo šetřit. Nehňácej to moc dlouho, těsto by se zkazilo. Tak ať se ti to povede a dobrou chuť.“

Nevěřícně a dojatě jsem koukala na ten papír. Po třinácti letech nám babi poslala pozdrav z druhého břehu. Ještě ten den zavoněla celým bytem tvarohová buchta podle jejího receptu. A taky jsme vzpomínali na ženu, která byla tak pečlivá, že všechno jistila na sto procent.

Až za hrob.

Škoda, že si s námi nemohla dát taky kousek té nadýchané dobroty. Byla nejen výtečná kuchařka, ale taky bezvadná ženská. A s takovými člověk vždycky rád posedí.

Hezký den.