Zdena Kolářová: Nadváha

Jedna z nich byla vajíčková. Po čtyřiceti vejcích za týden jsem téměř zlikvidovala svůj žlučník. Pak jsem přežívala na třech mrkvích denně.

V kombinaci s úporným cvičením jsem málem zkolabovala a nepomohla ani bílkovinová dieta. Po třech dnech jsem se na  maso nemohla ani podívat.

Rezignovala jsem a začala prosazovat teorii, že každé mé další kilo je hezčí než to předchozí. Pozvolna jsem přešla k jiné velikosti oblečení. A vesele jsem oznámila rodině, že mne musejí mít rádi takovou, jaká jsem. Ale v duchu jsem věděla, že to s tím mým smířením s nadváhou není tak úplně pravda.

Veškeré výsledky zdravotních vyšetření začaly jevit známky nezdravého způsobu života, a já jsem to omlouvala rodovou zátěží.

Pak jsem jednou přišla do ordinace lékaře na kontrolu. Nic moc neříkal, koukal do papírů a jen tak mimochodem pronesl: „Uvažovala jste někdy o tom, že byste se zbavila těch přebytečných kilogramů? Dost by nám to pomohlo.“

Řekl to jemně, patrně proto, že nechtěl riskovat, že ho po přímočařejším upozornění „jste tlustá“ budu žalovat za ztrátu sebevědomí. „O tom uvažuju už patnáct let,“ vyhrkla jsem snaživě. A cítila jsem, jak se mi hrne červeň do tváří, protože jsem tou větou usvědčila sama sebe ze zbabělosti a neukázněnosti.

Tak takhle ne, rozhodla jsem se. Připravila jsem si jídelníček, nikoli hladovku a na ledničku pro jistotu dala magnetku s drsnou výzvou NEŽER. To kdyby to náhodou na mě přišlo. Po deseti dnech jsou tři kila dole, tlak je zvýšený jen málo a glykémie senzační.

Takže, milí tlouštíci, ... zopakuji vám mantru svého pana doktora... napadlo vás někdy, že byste se zbavili přebytečných kilogramů? Dost by vám to pomohlo. Půjdete do toho se mnou? Přeji vám odvahu a hezký den.