Zdena Kolářová: Knihovnička

Často vidím malé i větší čtenáře, jak jsou zahloubáni do elektronické čtečky. „No jo, to není žádné čtení, nějakej počítač, to není ono,“ říká jedna moje známá. V tom jí dám ráda zapravdu. Vůně tištěných stránek s obrázky má neoddiskutovatelný půvab.

Když jsem byla malá, dostávala jsem ke všem příležitostem, které zasluhovaly pozornost, knížky. Ale čtenářská vášeň nepřišla hned. Má matka si všimla, že knižní dárky jsou panensky nedotčené a výzvy, abych začala číst, se nesetkávaly s patřičným ohlasem. Ale máma na mne vyzrála.

Jednoho dne jsem přišla domů a nad mou postelí byly dvě police. A na nich knížky. Filipka, Robinsonka, Dva roky prázdnin. „Tak tyhle poličky a knížky jsou jen tvoje.“ Ležela jsem ten večer v posteli, ruce pod hlavou a pokukovala po zdi. Byla jsem přemožena majetnickou představou, že něco, co je jen moje, je takhle blízko.

Otevřela jsem jednu z knížek a bylo to, jako bych roztáhla oponu. Uviděla jsem malou holku, které zemřela maminka, a já byla svědkem jejích smutků i radostí dospívání. Najednou jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne, a začala číst. A už nikdy nepřestala. Robinsonka se stala mou celoživotní hrdinkou, i když jsem za ta léta přečetla hory knih s osudy ještě krutějšími.

Knížky mi pomáhaly překonat smutek i nudu, daly mi radost. Například knížku Pan Kaplan má třídu rád mám proti všem ostatním hanebně ohmatanou. Beru ji do ruky pokaždé, když si potřebuji zvednout náladu. Stačí jedna kapitolka a hned je mi na světě líp.

Neznám lepší odpočinek, než jaký zažívám na naší chatě. Prší, déšť brnká na střechu, celý les je ponořený do mlhavého oparu, od šedavé hladiny rybníka se odrážejí stříbrné deštníčky kapek a nedá se nic dělat. Ani řezat dříví, ani natírat veranda nebo sekat trávník. V krbu plápolají velká polena a to je ten pravý čas na čtení a pozvolné upadání do lehounkého spánku, při kterém se člověk těší na probuzení a další stránky.

Tak nezoufejte nad tím, že vaše děti nečtou, třeba ještě nepřišel jejich čas. Hezký den.