Zdena Kolářová: Hvězdička

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Obecně se má za to, že by člověk měl po sobě zanechat na zemi nějakou stopu. Pokud možno vznešenou a obdivuhodnou. Takovou, pro kterou na něj lidé nezapomenou.

A tak výjimeční jedinci staví domy, píši knihy, nalézají východiska a odpovědi na filosofické otázky, léčí, učí, pomáhají. Ale jsou taky lidé, kteří nemají tak veliké cíle a schopnosti. A přece po sobě zanechají nesmazatelnou stopu.

Byla jsem ještě svobodná, když se mé vdané kamarádce narodila dcera. Občas jsem byla požádána, abych ji pohlídala, a to i přesto, že mne provázela pověst Herodesa, který na dítka nešišlá, a když je třeba, pořádně nahlas je usměrní.

Děvčátko si mne oblíbilo a vždycky, když jsem přišla „na hlídání“, neopakovatelným způsobem zahýkalo „ahoj této“. Řeknu vám, tak úžasnou pusu jsem v životě dostala  málokdy.

Říkala jsem jí „Hvězdičko“, protože ona v očích měla hvězd celé stohy. Jak rostla, měla spoustu zájmů. Závodně tancovala, dobře lyžovala, vystudovala práva, porodila dva syny. Zkrátka úspěšná holka, jíž šťastných hvězdiček v očích přibývalo.

Pak onemocněla, hvězdičky začaly pomalu hasnout, ale byly v těch očích stále, navzdory utrpení, kterým procházela. Umřela a za nějakou dobu se začala z mých vzpomínek vzdalovat.

A pak se zase objevila. Byli jsme s rodinou na obědě a já jsem docela v koutě restaurace zaregistrovala povědomého  mladého muže. On mne také, zvedl se a přišel ke stolu „ahoj teto“, řekl s úsměvem od ucha k uchu.

A z hezké tváře se na mne sypal skoro hvězdný prach. Byly to oči a úsměv jeho mámy, které po ní zdědil. Veselé, přívětivé, přinášející radost. „Ukážu ti svého syna“, nastavil obrázky v mobilu, kde se zubil malý prcek.

No, co vám mám povídat. Ty veselé střípky tam byly také. Těch pár vět, které jsme si vyměnili, mi prozářilo celé odpoledne. Tak mám takový dojem, že to na stopu ponechanou na světě docela stačí. Víc, než cokoli jiného.