Vnuk vyhlášeného harmonikáře Karel Jirovec píše vlastní hudbu i básně
Karel Jirovec je patnáctiletý muzikant z Křemže. V rodu Jirovců je Karlem čtvrtým, stejné jméno nosil už jeho pradědeček i dědeček. Ten hraje dodnes a znají jej mnozí posluchači Českého rozhlasu jako vyhlášeného harmonikáře.
A nejen to. Pokud jste viděli film Rafťáci, možná si vybavíte scénu z hasičského bálu. Tam se vedle hrajícího harmonikáře zasekne do dřevěné reprobedny hasičská sekerka vržená jedním ze soutěžících. A ten krásný údiv dokázal zahrát právě dědeček Karla Jirovce.
Otec je taktéž muzikant, hraje na baskytaru a Karel Jirovec nejmladší už má svojí kapelu. K tomu skládá nejen vlastní muziku, ale i hudební texty a básně.
„Od dětství bylo mým snem mít kapelu, která hraje vlastní skladby. Asi před dvěma lety jsem tedy začal psát písničky. Nejdříve to byly anglické texty, což znělo k hudbě dobře, ale pak jsem zjistil, že je to velká nevýhoda, protože lidé tomu nerozumí. Přešel jsem tedy k českým textům,“ vzpomíná Karel Jirovec.
Nápad na svou první báseň dostal ve škole. „Seděl jsem tak v lavici, koukal z okna. Bylo zrovna ošklivo a mě to štvalo, tak jsem si řekl, že bych na to mohl napsat báseň,“ popisuje.
Svůj básnický vzor Karel Jirovec nemá, ale rád si přečte díla symbolistů a poetistů, například Vítězslava Nezvala. Líbí se mi také poezie francouze Françoise Villona.
A jaké jsou básně mladého autora? Jednu si můžete poslechnout v novém díle pořadu Na prahu. Ve studiu Českého rozhlasu ji zarecitoval sám Karel Jirovec.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
