Vlaky, nádraží, hotely... Na rušných místech napadají verše Kateřinu Bolechovou, Jihočešku nominovanou na cenu Magnesia Litera
Českobudějovická rodačka Kateřina Bolechová píše verše od svých studentských let. Jak ale sama říká, od té doby se dost proměnily. Zůstávají však střídmé, nepřikrášlené, přesto slovně bohaté a silné – tak je charakterizovala porota letošního ročníku literární soutěže Magnesia Litera.
Kateřina Bolechová v ní soutěží se sbírkou Sádrová hlava jiné Marie. „Je věnována mezigeneračnímu vztahu. Ty postavy se nestýkaly čtyřicet roků, je tam určitá propast, názorové rozdíly, různý pohled na otázky víry. Jsou to básně o úklidu v bytě staré ženy, ale i o úklidu ve vzájemném vztahu a v hlavě,“ říká autorka.
Spolu s editorkou původní rukopis zestručnily, sbírka Sádrová hlava jiné Marie vyšla loni v pražském nakladatelství Petra Štengla.
„Dříve jsem psala i několik verzí, hodně jsem škrtala, to už teď nedělám, píšu takzvaně na první dobrou,“ popisuje básnířka, která se zároveň baví i kolážemi, podobně stručnou obrazovou poezií. „Já se s tím moc nepiplám. Mám to nalepené za pět minut. A pokud mi nějaké obrázky leží v šuplíku dva roky, tak už vím, že se k nim nikdy nevrátím. Ta chvíle přešla,“ dodává.
Poezii vnímá Kateřina Bolechová ve všem. „Vždycky říkám, že poezie se dá potkat ve frontě na rohlíky. Bude to znít jako klišé, ale je to úhel pohledu. Třeba vidíte letět letadlo. Někdo si řekne, no tak letí letadlo. Ale píšící člověk, prozaik, si už něco představí, uvažuje, kam letí, s jakým osudem. A podobně je to i u poezie,“ vysvětluje.
Čtěte také
Píše nejraději, když je kolem ní šrumec. „Nemohla bych jet na rezidenční pobyt do kláštera, to bych nic nevytvořila, to bych byla taková ta chystalka. Mně se vždycky dobře psalo ve vlaku, na nádražích, ve veřejné dopravě, v hotelech. A byla jsem schopna si ten text dlouho pamatovat. Teď už zapomínám,“ říká.
Nominaci na cenu Magnesia Literu českobudějovická rodačka prý vůbec nečekala. „Nějaké recenze byly, ale nijak zvlášť se o tom nemluvilo, takže to bylo překvapení velké. A přitom je to možná nejmenší sbírka v historii soutěže,“ usmívá se autorka. Spolu s dalšími dvěma finalisty se výsledky dozví 8. června.
Celý rozhovor s Kateřinou Bolechovou i s vlastní recitací z oceňované sbírky, povídáním o záludnostech autorského čtení, o trémě, o práci knihovnice i o covidu si poslechněte online, nebo si jej stáhněte k pozdějšímu poslechu do svých počítačů či mobilů.
Související
-
Pro rozhlas píší sloupky spisovatelé, lékař i IT specialista. Zároveň musí text přečíst na mikrofon
V nejmenším studiu budějovického rozhlasu vznikají publicistické příspěvky, například Rozhlasové sloupky. Dramaturgyně Martina Toušková tu spolupracuje s různými autory.
-
Psát skvěle nestačí, dnes musíte umět dostat texty k lidem, říká spisovatelka a blogerka
Jihočeška Sabina Huřťáková Hašková píše pod pseudonymem Anna Beatrix Bártová. Knížky, povídky, články. Inspiruje se historií, kterou vystudovala, a dodává autorskou fikci.
-
Knihám se v době pandemie daří, i když mají ztížené podmínky, říká majitelka nakladatelství Baobab
Tereza Horváthová je spoluzakladatelkou a majitelkou nakladatelství s knihkupectvím a galerií Baobab v Táboře. Patří tak mezi lidi, jejichž podnikání ovlivnil koronavirus.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
