Věra Hlaváčková: Nejlepší přítel

Já jsem jednoznačně pejskař a nedovedu si život bez psího kamaráda představit. No řekněte, kdo vás tak nadšeně vítá, když přijdete domů a vrtí celý šťastný ocáskem? No, rozhodně néé manžel. Děje se tak dokonce několikrát denně a je jedno, že jste odešli jen s košem, vítačka je opět nadšená a plnohodnotná.

Vyjdete s pejskem na procházku a okamžitě se komunikuje. „Jéé, vy máte krásnýho pejska, co je to za rasu? A jak se jmenuje?“ No a konverzace plyne hladce dál. Pejsci nás spojují, ale také rozdělují.

Znáte ty kolemjdoucí, co čekají, jestli vyndáte pytlík na exkrementy a sesbíráte je po svém miláčkovi. Mají pravdu, je jich všude opravdu hodně, ale pravdu mají i ti, kteří říkají, že je to přírodní hnojivo, které se snadno rozloží, snadněji než igelitové pytlíky, které musíme složitě likvidovat.

Ve Švýcarsku jsem viděla v parku po trávníku jezdit moped, na něm seděl člověk s nádrží na zádech a dlouhou hadicí v jedné ruce a tento důmyslný vysavač vysával psí exkrementy. Přišlo mi to úžasné! Možná, že za ty všechny poplatky, které za psy platíme, by se něco podobného vyplatilo i u nás a přestali bychom se kvůli tomu hádat.

Venčíme takhle jednou s mou kamarádkou a ona najednou začíná počítat... „Podívej... další pár mladých lidí, co jdou se psem a né s kočárkem...“ Začala jsem si toho všímat a ouha...má pravdu...asi vymřeme... A my, co máme dítě, jim rozumíme. Víme, že dítě, zvlášť v pubertě, není nejlepší přítel člověka.