Václav Baloun – dlouholetý primář interního oddělení táborské nemocnice

„Medicína mi dost přirostla k srdci,“ říká doktor Baloun. „Víte, že si dodnes občas čtu odbornou lékařskou literaturu? A jsem rád, že se mi něco z mých zkušeností podařilo předat mladším kolegům. Zkušenost, stejně jako vědomosti, je pro lékaře důležitá a dodává mu sebedůvěru. Když jsem měl vloni oslavu devadesátin, potvrdili mi kolegové, že se ode mě něco naučili. Udělalo mi to opravdu radost,“ přiznává Baloun.

Lékař Václav Baloun se narodil v roce 1921 a než zakotvil v Táboře, pracoval v různých nemocnicích v severovýchodních Čechách. Začínal v době, kdy byl v pohraničí nedostatek lékařů, a dodnes vzpomíná na nekonečné náročné služby. V Jablonném v Podještědí ještě zažil německé řádové sestry, které neuměly česky, pracoval na gynekologii i na liberecké chirurgii, ale nakonec se rozhodl pro internu. V roce 1961 vyhrál konkurs na primáře interny v táborské nemocnici a přestěhoval se s rodinou do jižních Čech.

Ani v Táboře to zpočátku nebylo lehké. Na jeho oddělení pracovali samí mladí začínající lékaři, a tak musel být neustále v pohotovosti. „To už jsme měli se ženou druhou dceru, ale já jsem byl doma spíš hostem. Všechno leželo na manželce. Kolikrát jsem se v neděli dopoledne sebral a zaběhl do práce. Ještěže jsme bydleli tak blízko nemocnice!“

Doktor Baloun se zajímal o všechny novinky v oboru, sháněl a po nocích studoval odbornou literaturu a snažil se zavádět na svém oddělení moderní metody, například jaterní biopsii Menghiniho jehlou, kterou jim poslal ze Švýcarska syn jednoho pacienta. I když se situace na táborské interně postupně zlepšovala, jeho práce byla stále velmi časově náročná a stresující.

„Pocity beznaděje nebo vyhoření jsem nikdy neměl, ale hrozně mě tížil pocit zodpovědnosti. Často mi to nedalo, uprostřed noci jsem se sebral a šel jsem se podívat do nemocnice na pacienta, který byl po operaci, abych se ujistil, že je v pořádku,“ vzpomíná.

Primář Baloun pracoval v nemocnici do roku 1986 a dalších sedm let ještě působil na poliklinice. Za svůj profesní život pomohl mnoha lidem. Na rodinu a koníčky (má rád přírodu a býval nadšeným cyklistou) mu moc času nezbylo. „Vděčnost jsem od pacientů nikdy neočekával. Pro mě bylo důležité, že jsem je dokázal dobře léčit, že jsem stanovil správnou diagnózu i léčbu. Trochu mě jen mrzí, že jsem měl tak málo času na děti. Ale užili jsme si vnoučata a dnes už mám dokonce šest pravnoučat,“ těší se z potomstva Baloun.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová.