Turistické značky máme od roku 1889, jsou geniálně jednoduché a závidí nám je celý svět

První turistická trasa byla v Čechách vyznačena již v květnu 1889. Vedla ze Štěchovic u Prahy ke Svatojánským proudům. „Tehdy byly značky trochu větší, ale geniální byl ten nápad ve své jednoduchosti - jsou to tři barevné pásky, z nichž prostřední udává barvu trasy a krajní bílé slouží k tomu, aby byla značka lépe vidět,“ připomíná Karel Markvart.

Pro značení se používají čtyři základní barvy. Dálkové trasy, například hřebenové nebo kolem řek, jsou obvykle značeny červeně. Regionální trasy mají modrou barvu a další dvě barvy, zelená a žlutá, slouží spíše pro krátké propojky.

Někdy však toto pravidlo zcela neplatí, protože nejdůležitější je, aby se na žádné křižovatce cest nesetkaly dvě trasy se stejnou barvou. To je někdy poměrně složité vymyslet. „V místech, kde je turistických značek hodně, třeba na Šumavě, je to skutečně rébus,“ potvrzuje předseda Rady pro značení.

„Když před několika lety přišla žádost, abychom vyznačili Solnou stezku a dali jí žlutou barvu, řekli jsme si, že tedy trasa z Prachatic až na hranice bude žlutá. Pak je ale nutné změnit barvy navazujících tras, aby se někde na rozcestí v lese nepotkávaly čtyři žluté značky. Bylo docela náročné vymyslet všechny ty návaznosti, protože změníte jednu barvu a za deset kilometrů musíte změnit jinou. Navíc lidé jsou například zvyklí, že z Vimperku na Boubín vede odjakživa červená, a představa, že bychom ji přemalovali na modrou, byla nepřijatelná,“ vypráví.

Rozcestník zelené a žluté turistické značky|foto:Irena Šarounová,Český rozhlas

Dnes je v České republice vyznačeno 42 tisíc kilometrů turistických tras. Celá síť se ale stále aktualizuje. Ročně přibyde asi 400 až 500 kilometrů nových tras a naopak 200 až 300 kilometrů tras Klub českých turistů zruší.

„Krajina se mění. V některých místech může například vzniknout průmyslová zóna a tudy nechceme turisty hnát, takže trasu zrušíme. Naopak když někde postaví rozhlednu nebo se tam objeví jiná zajímavost, tak chceme, aby tam trasy vedly,“ vysvětluje Karel Markvart.

Čtěte také

Kvůli těžbě kůrovcového dřeva mizí z lesů s pokácenými stromy i turistické značky

O značky se starají dobrovolníci ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoli mzdu. Práce je to přitom docela časově i fyzicky náročná, protože je nutné nejen obnovovat barvy, ale také upravovat okolí značek. „Příroda zarůstá, takže stále běháme s pilkou a řežeme křoví, aby značky byly vidět. Vždycky říkám, že to je z poloviny práce dřevorubce,“ komentuje s úsměvem Karel Markvart.

Značkař se navíc rozhodně neprochází krajinou na lehko. Má speciální nosič na barvy, štětce, škrabky a pilky a vedle toho musí ještě do batohu naskládat věci, které se sice používají méně, ale je nutné je mít u sebe. Patří mezi ně samolepicí značky, které se používají hladké povrchy, nebo hliníkové značky, které se využívají na mrtvé dřevo, tedy například dřevěné sloupy.

Každého, kdo by chtěl pomoci s obnovováním značek, Klub českých turistů přivítá. „Zájemce vezmeme na dva dny do terénu, kde si tu práci skutečně vyzkouší, zjistí, o čem to je, a jestli by se mu to opravdu líbilo. Pokud ano, tak následující rok pracuje se zkušeným značkařem a pak absolvuje dvouvíkendové školení, kde ho naučíme veškerou teorii. Pak už může sám značit přidělené trasy. Sice je to dobrovolnická práce, ale je to vysoce odborná činnost,“ uzavírá Karel Markvart.