Složité přesuny a nechutná snídaně. I takové nástrahy čekaly fotografa na olympiádě

Vztah k fotografování měl Václav Pancer odmalička díky otci. „Táta fotil celý život. Doma jsme měli černobílou komoru a já tam jako dítě za ním rád chodil. Už asi v deseti letech jsem dokázal nafotit fotku a potom ji i vyvolat v komoře,“ vypráví.

Po střední škole nastoupil jako elév do regionálních novin v Prachaticích. „Tam se záhy zjistilo, že umím docela rychle vyvolávat fotky, což se v té době ještě dělalo. Tak jsem nejdřív vyvolával fotky, potom se ukázalo, že je vlastně umím i nafotit, a pak už to šlo všechno svým životem a skluzem,“ říká.

Jedním z jeho nejoblíbenějších témat je sport. Splněným snem tak byla účast na olympijských hrách v Tokiu, kam odcestoval jako oficiální fotograf českého týmu. Nejdřív ale musel podobně jako sportovci předvést své umění na menších akcích. „Sleduje se, jak člověk zapadá do týmu, jak zvládá stres, prostě je to dlouhodobá spolupráce a všechno se domlouvá hodně dopředu,“ vysvětluje.

Modří mravenci bez privilegií

Všední den na olympijských hrách v Tokiu popisuje jako poněkud delší. „Byly tam obrovské přesuny na sportoviště. Museli jsme využívat jen doporučené dopravní prostředky a vždycky jsme jeli přes takový uzel, nádraží, ze kterého se vyráželo na všechny strany. I když jsme chtěli přejít jen na blízké sportoviště, museli jsme se vrátit až na ten uzel a pak jet zase zpátky. Tím to bylo hodně poznamenané. Myslím, že jsem jen cestováním strávil i šest až osm hodin denně,“ vzpomíná.

Málokdy tak byl čas k odpočinku. „Člověk celý den jede, snaží se stihnout více sportovišť, pak se vrátí někdy po půlnoci na hotel a musí ještě editovat fotky, nabít si techniku, vyčistit paměťové karty,“ popisuje Václav Pancer.

Při fotografování olympijských her podle svých slov cítil hodně zodpovědnosti i trochu nervozity z toho, jestli se všechno povede. „Je to vyvrcholení práce, nic víc se ve sportu fotit asi nedá, takže krásná meta dosažena,“ dodává.

Čtěte také

Covidová aplikace, mikrofon na tyči a oddělené bydlení, popisuje sportovní redaktorka práci v Tokiu

Nepříliš dobré vzpomínky má ale na hotelové snídaně. „To bylo trošku neštěstí. Dostávali jsme takovou krabičku, kam zavřeli věci, které jsou poněkud neslučitelné, od ovoce přes párek, krevety po vajíčko a kousek sladkého. Pěkně to přes noc vychladili a ono to chytlo takovou chuť, která byla pro všechno stejná a strašná,“ říká.

K dalším nástrahám olympiády patřil neustálý boj o místo s kolegy. „Tam je třeba tisíc fotografů, kteří mají různé pravomoci. My nosili hnědé vesty, fotografové z nadnárodních agentur měli modré. Říkali jsme, že modří mravenci mají velká privilegia, my hnědí jsme bohužel taková neměli. Kolikrát to byl boj udělat vůbec nějakou fotku, natož ještě pěkně vyfotit našeho sportovce, bylo i těžké dostat se na tu plochu,“ potvrzuje Václav Pancer.

Nemá tak radost z jedné konkrétní fotografie, ale spíš ze zážitků. „Když jsem mohl někde zůstat celou dobu a nepřejíždět. Takhle jsem si užil třeba pětiboj. Velkou radost mám z toho, že jsem mohl být u vítězného tažení judisty Krpálka, přijel jsem dvě hodiny před začátkem, mohl jsem si projít tu nádhernou arénu a vidět všechny zápasy bez stresů a přejíždění. I když člověk vlastně pořád řeší, kde má stát, aby sportovce viděl správně, aby nebyl v zákrytu za kamerami a podobě. Těch nástrah na sportovišti je hodně,“ uzavírá.

Celý rozhovor s fotografem Václavem Pancerem si poslechněte online.