Šlechtic prosadil stavbu dráhy Praha - Tábor a také napsal text, který dnes zní při rozloučení

Dvě nejvíce známé sloky básně zní:

Zasviť mi, ty slunko zlaté,
na poslední z vlasti krok,
zahřej v prsou city svaté,
usuš v očích slzí tok!

Nezazli mi drahá máti,
požehnání své mi dej,
ač ti musím sbohem dáti
za syna vždy přes mě měj!

Báseň se objevila ve sbírce Lyra a meč vydané 1844. Jejím autorem byl šlechtic, svobodný pán Karel Drahotín Villani. A právě jeho osoba spojuje píseň s jižními Čechami.

„Villani se narodil roku 1818 v Sušici, pocházel z italského šlechtického rodu, matka byla nešlechtična Josefa Smrčková z Rabí. Když byly Karlovi tři roky, rodina se přestěhovala do Chvalešovic nedaleko Týna nad Vltavou. On na ně pak vzpomínal jako na kolébku svého češství,“ vysvětlila Martina Sudová z vltavotýnského muzea.

V šesti letech začal Karla Villaniho vyučovat český učitel z Neznašova, pak postoupil na piaristickou školu v Českých Budějovicích a ve dvanácti letech na vojenskou akademii ve Vídni. „Vystoupil kvůli neshodě s nadřízeným, který údajně odmítal přijmout jeho hlášení v češtině,“ dodala Martina Sudová.

Následně působil v Praze, Čáslavi a Haliči. Počátkem 40. let byl osloven srbskou vladařskou rodinou, aby se stal hlavním budovatelem srbské armády. „A právě toto teskné loučení s vlastí jej inspirovalo k tvorbě básně Vystěhovanec. Z odchodu do Srbska ale nakonec sešlo, v 1845 se Karel Villani oženil, odešel z armády, koupil zámek ve Střížkově u Benešova a zde žil až do své smrti v roce 1883,“ uvedla Martina Sudová.

Podle ní byl život šlechtice plný projevů češství a vlastenectví. Přijal vlastenecké jméno Drahotín, první básně publikoval v Květech a České včele, v roce 1851 organizoval první pouť na horu Blaník, vedl také průvod, který vezl kámen pro stavbu Národního divadla. Stal se prvním starostou benešovského okresu a prosadil stavbu dráhy Tábor - Praha.

„Sbírka Lyra a meč byla přijata s rozpaky, kritika ji ztrhala, ale čtenáři si ji oblíbili, již za dva roky vyšla znovu. Některé básně byly zhudebněny, ale upadly v zapomnění, pouze Vystěhovanec zajistil šlechtici nesmrtelnost,“ uzavřela Martina Sudová.