Se srnkou Kájou, která spala v peřinách, vyrůstal ochránce mysliveckých tradic Oldřich Tripes

Ochránce mysliveckých tradic Oldřich Tripes
Ochránce mysliveckých tradic Oldřich Tripes

Myslivec tělem i duší a ochránce mysliveckých tradic. To je Oldřich Tripes z Komařic. I když má v hájence spoustu trofejí, ty podle něj nejsou v myslivosti tím hlavním. Nejdůležitější láska k přírodě a zvěři.

„Myslivec musí mít cit a morálku, aby nevystřelil na kachnu plovoucí po vodě, na bažanta zařadovaného na stromě nebo na zajíce v loži. Když už se zvíře loví, musí běžet, nebo letět,“ říká.

Velký důraz klade na mysliveckou etiku. „Když ulovím to, co jsem měl, a přijdu k té zvěři, tak musím smeknout a postát, vzdát čest zvěři, myslet na její život i na to, proč ji bylo potřeba ulovit. Říkáme tomu rekviem v lese,“ popisuje.

Když nyní pětaosmdesátiletý Oldřich Tripes listuje starou mysliveckou kronikou, narazí v ní na fotky z Vánoc roku 1946. Je na nich u stromečku třináctiletý Oldřich se svou sestrou, tatínkem a srnkou Kájou, která byla mimo jiné předlohou jedné z povídek.

„Můj tatínek byl v té době poštovním doručovatelem, šel jednou kolem lesa a tam pískalo srnče. Nechtěl ho rušit, ale o kus dál uviděl uškrcenou srnu v oku pytláka. Srnče přinesl domů. Chtěl ho dát předsedovi mysliveckého sdružení, ale ten odmítl a srnčátko nám zůstalo,“ vypráví Oldřich Tripes.

Srnčátko se jim podařilo zachránit a chtěli ho vypustit do lesa, druhý ale zase stálo u plotu. Tak se Kája stala členem rodiny.

„Srnka vždycky na půl dne někam zmizela a nevěděli jsme kam. Pak jsem ji jednou našel, jak se schovává v místnosti, kde jsme měli peřiny. Zalezla do těch peřin a trávila tam pokaždé celé dopoledne. Já jsem to řekl sestře a ta to vyzvonila mamince. Maminka všechny peřiny vyprala a už tam nikdy potom srnčátko nevlezlo,“ doplňuje Oldřich Tripes úsměvnou historku.

Jeho kniha je učebnicí pro nové adepty

Oldřich Tripes je velmi činný, vytvořil desítky děl, které se vesměs točí kolem přírody, myslivosti, kynologie a hobby literatury.

Mezi nejpůvabnější patří tvorba určená nejmenším čtenářům. „Požádal mě pan spisovatel Lebeda z Mláky, abych mu ilustroval knížky o veverkách, potom básničky pro nejmenší a hlavně pohádkové včely. On byl včelař, napsal krásnou knížku pro děti o včelách a já jsem mu ji ilustroval,“ vzpomíná Oldřich Tripes.

Celkem podle svých slov ilustroval asi padesát publikací různých myslivců. Napsal ale i vlastní knihy, například Zelená láska, kde vypráví příhody čtyř myslivců včetně jeho samotného, nebo Zelená vyznání a poznání s veselými i smutnými příběhy z lesa.

„Lovu zdar!“ „Lovčí dík!“ zní z lesa. K mysliveckým honům patří řada rituálů

Myslivecký hon slavnostně zahájí trubači troubením a také zpěvem  písně začínající slovy: „Vítáme vás“

Závěr a přelom roku je obdobím, kdy vrcholí myslivecké hony. Ty mají vždy slavnostní atmosféru a neodmyslitelně k nim patří řada rituálů a tradic.

Oldřich Tripes celý život propagoval myslivost. „Takovým zadostiučiněním bylo, že myslivost byla zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví českého národa. Hlavním důvodem je, že se tady dodržují myslivecké zvyky a tradice, kterým se i já věnuji,“ dodává.

V roce 2012 dokonce vyšla jeho kniha Tradice a zvyky české myslivosti, kterou ústřední myslivecký výbor prohlásil za učebnici pro výuku nových adeptů. „Napsal jsem ji, aby se tradice a zvyky znovu propagovaly a aby se dobře dodržovaly, protože někde byly různé obměny. Díky té knize mě poznali myslivci z celé republiky, považují mě za ochránce tradic a často mi volají, když mají nějakou rozepři,“ říká s úsměvem.

Setkání s mysliveckou legendou Oldřichem Tripesem nabízí magazín Máme rádi zvířata. V rybářské části pořadu přijde řeč na lov na dírkách.

Spustit audio

Související