Radek Štěpánek: Naše chorobná posedlost sekáním způsobí, že tu brzy budeme mít poušť

sekačka, trávník, tráva, zahrada, zahradničení
sekačka, trávník, tráva, zahrada, zahradničení

Češi se zřejmě už nadobro zbláznili svou touhou po upravenosti krajiny. Říkám si to každé jaro, to je pravda. Ale letos to na mém soukromém tachometru dosáhlo vrcholu.

Zatímco nás svírá už od začátku dubna enormní sucho a vedro, naše snahy po totální uklizenosti prostředí ani v této době nevyhledávají stín a klid, ale bují dál s neutuchající vášní.

Čety sekáčů korzují ulicemi měst a hledají kdejakou zapomenutou travičku, která si ještě svobodně roste, aby ji zplundrovali. A za nimi se táhnou trávníky, které připomínají středozemskou polopoušť.

Rodiče se nedávno vrátili z pobytu v maďarských lázních a překvapili mě. Že prý v Maďarsku i Rakousku je všude ve městech tráva po kolena. Asi si tam už všimli, že tráva vlastně brání trávníky před vysycháním v době, kdy je vyprahlost krajiny obecně tématem, které naštěstí konečně začíná rezonovat společností.

Jenže u nás ne, my jdeme pořád vpřed – a vpředu je zřejmě totálně čistý a upravený svět, svět bez života. Je to smutné, ale blížíme se k němu mílovými kroky.

Radek Štěpánek: Vzpoura jelena Standy

Jelen v Národním parku Šumava

Nejdřív to byl jelen Standa, který na šumavské Kvildě napadl turistu. A o pár týdnů později vlci. Ti se zase napadají navzájem v nedalekém výběhu na Srní. Projekty zooprogramu, který měl na Šumavě umožnit návštěvníkům bližší kontakt s přírodou, teď na sebe strhávají zvláštní pozornost.

Každý zpátečník mě v tomto ohledu nadchne. A tak mě potěšilo, když jsem tuhle volal coby novinář do Českého Krumlova. „Teď tady byla Jihočeská televize, že prý nesečeme trávníky,“ oznámila mi mluvčí města. „Že je nesečete? To jste skvělí,“ vydechl jsem obdivně. „Všude je sečou jako o život a je to hrůza.“

„No právě, my je sečeme také, jenže nestíháme,“ vyvedla mě mluvčí z omylu. Tak jsem jí přiblížil situaci v Maďarsku a Rakousku. „Jenže co by na to řekly maminky, kdyby se jejich děti musely brodit vysokou travou?“ ptala se mě.

Na to jsem ji mohl říct jen to, že jsme taky byli malí. A když jsem já byl dítě, brodil jsem se v trávě plné brouků, kobylek a motýlů. A tak nechci, aby moje děti v jižních Čechách musely jednou chodit po poušti.

Spustit audio

Související

  • Rozhlasový sloupek

    Krátké glosy, které píší a poté i čtou zajímavé osobnosti našeho kraje.