Pokusy ve sklepě a odvaha se zeptat nastartovaly kariéru biochemika, děkana, ale i pankáče a motorkáře Františka Váchy
Jezdí na terénní motorce, pěstuje bonsaje, hraje v punkové kapele – a zároveň je děkanem Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Profesor biochemie František Vácha má za sebou i kariéru politickou, byl českobudějovickým zastupitelem a poslancem. Nositel Wichterleho prémie pro vědecké talenty navíc vychovává s manželkou čtyři děti.
Ve svých sedmapadesáti letech srší František Vácha optimismem. Ten, jak říká, vyvěrá ze šťastného dětství. „Naši vůči nám byli velmi vstřícní. Já jsem začal s chemií v deseti letech. Rodiče postavili řadovku, všichni sousedé si dole udělali černou kuchyň, zatímco naši mi tam zřídili laboratoř. Tam jsem od dětství dělal pokusy. Jestli se báli, že jim barák vyhodím do vzduchu? Možná ano, ale prostě mě i bráchu vždycky podporovali,“ vzpomíná.
František Vácha tvrdí, že člověk se nesmí bát. Odvaha a štěstí stojí i za jeho spoluprací s nositelem Nobelovy ceny, lordem Georgem Porterem. „Já jsem měl v životě vždycky štěstí. Možná víc štěstí než rozumu, ale člověk musí být připravený. Vystudoval jsem chemii na přírodovědecké fakultě v Praze a pak jsem chtěl jet do ciziny. Měl jsem domluvenou stáž v Kanadě, ale to padlo. A tak jsem v nouzi napsal nejznámějšímu britskému fotosyntetikovi profesoru Barberovi do Londýna. A ten odpověděl, ať klidně přijedu,“ líčí.
Shodou šťastných náhod, ale také cílevědomé práce se v londýnské laboratoři podařilo mladému Františkovi učinit zajímavý objev. „Izoloval jsem reakční centrum komplexu fotosystému II. A to je místo, kde se vyrábí veškerý kyslík na Zemi. Ukázal jsem to svému profesorovi a ten byl úplně nadšený,“ vypráví profesor Vácha.
Čtěte také
Roztočila se spirála zájmu a dalších šťastných setkání. „O patro níž pracovali spektroskopici v čele s lordem Porterem. A hned to chtěli vidět,“ usmívá se. Tak vznikla spolupráce s někým, ke komu do té doby mladý vědec jenom vzhlížel. Odtud se také rozvinula jeho skutečná vědecká kariéra. „Na začátku bylo to, že jsem se nebál zeptat,“ zdůrazňuje František Vácha.
To se snaží předávat i svým studentům. „Zahraniční zkušenost je obrovsky důležitá. Bylo to dost dlouho opomíjené, ale my vedeme naše studenty k tomu, aby jezdili do ciziny. Buď na Erasmus nebo poté, co dodělají doktorát, třeba na rok na zkušenou,“ říká.
Konfrontace s osobnostmi v oboru i s jejich pracovními podmínkami jsou přitom neocenitelnou zkušeností. „Naši absolventi se často vracejí se zjištěním, že lidé jsou tam skvělí, je tam plno nápadů, ale my jsme tady mnohem lépe vybavení. U nás to funguje jinak a lépe než v cizině, to je dobré zjistit. Opravdu jsme konkurenceschopní. Takže jet ven, nasát atmosféru, přijít na nové nápady, zjistit nové postupy a vrátit se a aplikovat to tady. To je podle mě to nejdůležitější,“ uzavírá František Vácha.
Celý rozhovor s Františkem Váchou o vědecké práci, objevech, škole, městě, ale také bezmotorovém létání, túrování motorů, kapele v garáži i synkově noční můře si poslechněte online.
Související
-
Nikdy mě nenapadlo, že budu vědcem. Myslel jsem, že ti musí být strašně chytří, směje se vulkanolog
„Chtěl bych se dostat do lifestylového časopisu s receptem na speciální bábovku, která by připomínala sopku.“ To je jeden ze snů Petra Brože, předního planetárního geologa.
-
I ten největší blbec má DNA sahající od Slunce až za Pluto, vysvětluje s úsměvem biolog
Když Johan Gregor Mendel poodhalil základy dědičnosti, ještě nevěděl nic o DNA. Ani o tom, jakými fascinujícími způsoby jsou jím objevená pravidla dědičnosti zajištěna.
-
Z hospody mezi špičkové vědce. Splnil jsem si dětský sen, říká oceněný biochemik Libor Grubhoffer
Je odborníkem v oblasti molekulární a buněčné biologie, genetiky a virologie. Několik let vedl Jihočeskou univerzitu, nyní je ředitelem Biologického centra Akademie věd.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.