Počítačové hry přináší i mnoho dobrého. Někdy se vyplatí děti v hraní spíš podporovat, říká psycholog

Počítačové hry podle něj přináší negativní i pozitivní důsledky. „Z mého pohledu ty pozitivní převažují. Hry totiž přináší hlavně zábavu a prožívání spousty zajímavých příběhů, které člověk v reálném životě nemůže zažít. Typickým příkladem jsou pro oceňované příběhové hry,“ říká.

V české společnosti se digitální hry začaly objevovat koncem 90. let 20. století. Od té doby se zcela proměnily. „Když si srovnáme hru z konce 90. let a nějakou současnou, tak je vidět obrovský posun v grafice, změnily se i mechaniky her. Dříve bývaly poměrně jednoduché, jako třeba Tetris nebo klasický ping-pong, v dnešní době už ve hře řešíte i to, jaké budete mít vztahy mezi postavami nebo jak správně odpovědět, abyste nikoho nenaštvali,“ popisuje Jakub Staněk.

Jakub Staněk působí na katedře pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Hraní her se stalo dokonce profesí. V Čechách se takto dokáže uživit několik špičkových hráčů, kariéra však nebývá příliš dlouhá. „Zhruba po 25. roce hráči běžně končí. Většina her, které se hrají profesionálně, totiž vyžaduje rychlé reakce a lidský mozek pak už začíná zpomalovat. Reflexy jdou dolů a už je problém udržet se na špičce,“ vysvětluje psycholog.

Dětem podle něj počítačové hry přináší i mnoho dobrého. „Pomáhají například se znalostí angličtiny, když se zeptáte hráčů, většina vám řekne, že se zlepšili v angličtině. Pak jsou hry, díky kterým se dozvídáme něco z historie, rozvíjejí i logické uvažování nebo třeba finanční gramotnost. Když ve hře vyděláváte nějakým způsobem peníze a potřebujete rozšířit své vybavení, tak musíte přemýšlet o tom, jak budete s financemi pracovat. Těch pozitivních věcí je dost, byť jsou samozřejmě i rizika,“ uvádí.

Jak poznat závislost?

Často se mluví o tom, že počítačové hry zvyšují agresivitu. Jakub Staněk ale připomíná, že pro to neexistuje jasný důkaz. „Dosavadní výzkumy se dělí na dva póly. Obecně se traduje, že hráči jsou agresivnější, a když někdo spáchá závažný zločin, často slyšíme, že to byl hráč počítačových her. To, že někdo hraje, ale neznamená, že se z něj automaticky stane vrah. Často se s tím setkáváme prostě proto, že hraní je teď mainstreamová zábava a věnuje se mu obrovská část populace,“ uvádí.

„Myslím si, že to je hodně otázka věku. U mladých lidí, kdy ještě dozrává lidský mozek, může  teoreticky časté hraní násilných her trochu agresivitu povzbuzovat. Na druhou stranu, když už jsou emoce dostatečně vyzrálé a osobnost hotová, může to naopak sloužit jako prostředek k tomu vybít ze sebe agresivitu a frustraci a pak to nepřenášet do reálného světa,“ doplňuje.

Čtěte také

Jak dnes připravovat dítě na život? Musí se stále učit a umět poznat nepravdivé informace

Hraní může být podle Jakuba Staňka nejen únikem do virtuálního světa, ale zároveň příležitostí. „Když je dítě ve školní třídě outsiderem, nemá příliš mnoho kamarádů, tak vlastně nemá nové podněty ani příležitosti k úspěchu. A toto mohou vynahradit hry,“ komentuje.

Pro odlišení zdravé míry hraní a závislosti přitom není nejdůležitější doba strávená u počítače. „Když třeba sedmileté dítě bude hrát osmdesát hodin týdně, tak to je samozřejmě moc, ale čas strávený hraním není diagnostickým kritériem pro závislost. Zásadní jsou ty následky, jestli je člověk schopen pracovat, fungovat v reálném světě, zvládat své ostatní povinnosti,“ zdůrazňuje.

Rodičům, jejichž děti propadly počítačovým hrám, doporučuje konzultovat problém se školním psychologem. „Zároveň by si měli promluvit s tím dítětem, aby zjistili, co ho vlastně na tom hraní tak baví a jestli tam ten problém skutečně je. Někdy je otázkou, jestli v tom dítě spíš nepodporovat,“ uzavírá.

Celý rozhovor s psychologem Jakubem Staňkem o volnočasovém i profesionálním hraní počítačových her si poslechněte online.