Po letech můžete na plátnech kin opět vidět kultovní filmy Samotáři, Kouř a Postřižiny

13. červenec 2020

Starší české filmy se po digitalizaci vrací na plátna kin. S letošním létem jsou spojeny tři obnovené premiéry: Samotáři režiséra Davida Ondříčka po dvaceti letech, Kouř Tomáše Vorla po třiceti letech a Postřižiny Jiřího Menzela po čtyřiceti letech.

Ač se jedná o známé snímky, jejich připomínku nabízí filmový publicista Luboš Dvořák.

Samotáři

Generační příběh Samotáři podle scénáře Petra Zelenky o tápajících třicátnících je nejen pro mě osobně kultem, a to v mnoha ohledech. Mimořádný je třeba soundtrack, na němž se podílel Jan P. Muchow.

Z titulní písně Lucky Boy cítím melancholii života hrdinů, kteří „svoje životy nežijí, ale krájejí.“ Tak to říká matka (Hana Maciuchová) své dceři Hance v podání Jitky Schneiderové, do které jsem jako divák zamiloval. Touží po ní i úspěšný, leč tragikomický neurochirurg Ondřej, s nímž se rozešla. Lékaře bravurně ztělesnil Ivan Trojan.

Nelze zamlčet, že v Samotářích se kouří marihuana, která dokáže zhoršit potíže s pamětí. Je to případ stěhováka a muzikanta Jakuba, který nosí blonďatou kštici, je autorem teorie světýlek, které máme na sobě, když nás někdo opustí, a občas zapomene, když se s někým seznámí, že už jednu holku má. Ve filmu vznikl velký part pro fenomenálního Jiřího Macháčka.

Vztahy v Samotářích se nenaplňují. Další hrdina Petr (Saša Rašilov) prochází krizí s Hankou, tu pronásleduje zoufalý lékař Ondřej a posmutnělá studentka si překvapivě něco začne se svérázným Jakubem. Když si vyšinutý lékař Ondřej doma čistí zuby, z rádia se dozví, že se rozhlasový redaktor Petr a studentka Hanka rozcházejí. Vznikla koupelnová etuda Ivana Trojana nazvaná Je to jedno.

O marihuaně v Samotářích byla řeč, ale nejedná o propagaci drog. Spíše si znovu připomeneme legendární scény. Třeba když Jakub řekne dealerovi, že už dlouho nehráli státní hymnu instrumentálně. Silná je i scéna moldavské herečky Labiny Mitevské, která coby barmanka vyčítá Miki Křenovi nevěru.

Kouř

Pokrytecký způsob dění jsme zažívali před rokem 1989 v éře komunismu. O jeho hnilobě vypráví možná nejlepší snímek Tomáše Vorla Kouř, který získal podtitul Rytmikál totalitního věku.

Kouř, režie: Tomáš Vorel

Scénář vychází z Vorlova školního filmu IING z roku 1985. Mladý inža (Jan Slovák) přichází na první působiště ve fabrice, kde narazí na bizarní poměry éry posledních let totalitní prázdnoty. Setká se tu se sexy kotětem Lucií Zedníčkovou, prospěchářským svazákem Šmídem alias Jaroslavem Duškem i disidentem v kotelně. Zosobněním slizké postavy, která na režimu parazituje, je diskžokej Arnoštek neboli skvělý Šimon Caban.

Satira na socialismus z Vorlova skvělého filmu tryská. Pomáhá si ironií, vtipem, strachem, ale i hudbou, která vystihuje absurditu doby před rokem 1989.

Postřižiny

Menzelův film podle knihy Bohumila Hrabala. Děj je banální, vypráví o krásné ženě správce pivovaru (Magda Vášáryová), svérázném strýci Pepinovi (Jaromír Hanzlík) a životě na maloměstě, které se pyšní pivem. Charakteristickou hudbu k filmu napsal Jiří Šust. K nejslavnějším scénám patří ta, kdy paní sládková na ex vypije pivo.

Je teplý máj, ale prase si zlomilo nohu, musí být zabijačka. Marně se snaží správce v podání Jiřího Schmitzera pivovarnickými novinkami zaujmout správní radu v čele s Rudolfem Hrušínským. Ta když ucítí vůní zabijačkových pochoutek, jde pokrok při vaření piva stranou.

Děj se odehrává v době, kdy dochází k průmyslovým objevům rozhlasu, nákladního automobilu, a kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se i dámské sukně a vlasy. Na náměstí v Počátkách o tom mile hovoří měšťan Zdeňka Podskalského a děkan Jaroslava Vozába.

Třem filmům, které se vrací na plátna kin, se věnuje kulturní magazín Kavárna. Dále představuje nového šéfa opery Jihočeského divadla Tomáše Pilaře a audioknihu Malý princ.

Spustit audio

Související