Pavel Kroneisl: Vodáci
Vracel jsem se nedávno z velké civilizace vlakem k nám do vsi. Zaujala mě parta mladých spolucestujících se zajímavým vybavením.
Slečny – boty na podpatku, perfektní make up a kufry na kolečkách. Spací pytle tak do Himaláje a karimatky použitelné tamtéž. Kluci byli sice bez make upu, ale jinak zavazadla stejná.
Nedalo mi to a zeptal jsem se jediného staršího pána mezi nimi, ke kterému se chovali s určitou úctou, kam jedou. Dozvěděl jsem se, že jsou to středoškoláci a jedou na čtyřdenní vodácký výcvik. Prostě na vodu. Trochu mi spadla brada. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsme kdysi v jejich věku jezdili na vodu my.
V první řadě jsme někde museli sehnat loď, potom ji na doma vyrobeném dvoukoláčku dopravit na nádraží a odeslat do stanice, odkud jsme chtěli vyrazit. Většinou to byl Vyšší Brod, protože Vltava měla téměř vždycky dostatek vody. Potom jsme museli nakoupit zásoby, protože současné luxusně vybavené kempy podél řeky tenkrát prostě nebyly. Vše potřebné se muselo vejít do nepromokavého pytle, to kdybychom se náhodou „udělali“.
Á propos my jsme si tenkrát s kamarádem Štěpánem loď udělali sami. Půjčili jsme si od profi vodáků dřevěné kopyto a pomocí velkých nestříhaných fáčů a epoxidové pryskyřice jsme loď vyrobili. Byla všelijaká, ale jezdila.
Prostě celá vodácká akce tehdy vyžadovala pořádnou přípravu. Spali jsme pod celtou na zemi, tedy vlastně pod širákem, a zažívali spoustu romantiky při kytaře u ohně. A to je to, co dneska chybí.
Řeka je zacpaná jak dálnice před Prahou, plná většinou značně připitých a halekajících taky vodáků. Poslanci se mohou uhlasovat a navymýšlet zákonů o zákazu alkoholu na vodě. Tohle uhlídat prostě nejde. Zvlášť když kempy kolem řeky nabízejí velice bohatý sortiment tohoto zboží.
Prostě – řeka, alespoň v létě, ztratila své kouzlo a romantiku, změnila se na pouhopouhý kšeft. Pravověrný vodák teď vyjíždí na vodu raději buď brzo na jaře, anebo pozdě na podzim.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.