Pavel Kroneisl: Něco o psech
Povídal jsem si nedávno s přítelem naší vnučky Petrem. Máme totiž jedno společné. Lásku ke psům. Ovšem zatímco my máme mladého, malého, lehce poslušného a hrozně ukecaného jezevčíka Blacka, on má něco naprosto jiného.
Psího aristokrata v nejlepších letech a patřičně vznešeného navíc. Je to Flat coated retriever jménem Elwood, je černý jak uhel a váží okolo padesáti kilo. I přes jeho jméno a původ mu všichni říkáme Elísek a on na to slyší. U nás na vsi je hlavně v zimě a moc rád, protože miluje válení se ve sněhu. A že si ho letos užívá!
Náš Black mu nadšeně asistuje a vyblbnou se do alelujá. Jsou kamarádi, i když vzhledem k rozdílným postavám trochu srandovní. Elísek je navíc už přece jenom starší, a tak našeho čtyřletého cvoka bere trochu s nadhledem. Elísek, nebo chcete-li Elwood, má také skutečné zaměstnání. Chodí pravidelně na hony. Má tudíž patřičný výcvik. Dostane povel a splní ho. Dívám se na to vždycky trochu se závistí. A náš Black ten nechápe vůbec. Chvíli pobaveně pozoruje, co to ten jeho velký černý kamarád vlastně dělá, a pak si odběhne hrát po svém.
Jednou jsem se Petra ptal, jak Elísek snáší třeba Silvestra v souvislosti s půlnoční kanonádou. Smál se a povídá – „No, to je problém, protože Elís je okamžitě ve střehu, napruženej a čeká.“
„Na co?“, ptám se.
„No, až začnou padat kačenky.“
Nechápu.
„Má pocit, že je na honu na kachny a bude aportovat. To on má moc rád a nadšeně nosí z vody všechno, co tam myslivci pošlou.“
Tak mě napadlo hodit mu z okna kačenku z mrazáku.
„No, dovol,“ ohradí se Petr. „Za co Elíska máš.“
A tak si vznešený Elwood musí počkat na skutečný hon.
Přeju dobré jitro.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
