Pavel Kroneisl: Chlapi v kuchyni

Potom jsou ti, jež jako Dalibora nouze naučila, ne tedy housti, ale vařit. Jsou sami, jak se teď s oblibou říká singl, a nic jiného jim prostě nezbývá. Tady je to jasné.

Ale potom je velká skupina těch mužů, co se do vaření, řekl bych, přímo vnucují. Patřil k nim například můj táta, dej mu Pánbůh nebe. Najednou po létech v sobě našel talent k vaření a v podstatě převzal roli domácího kuchaře. Maminka to dost kvitovala, protože jí vaření nikdy nebavilo a střídání v kuchyni jí přišlo vhod.

Táta, byl o svém talentu přesvědčen, ale bohužel jenom on. Neuznával například jinou přísadu než sůl, maximálně pepř. Žádná další koření neznal. Podle toho jeho výtvory také chutnaly. Jedlo se to těžko a ještě se to muselo chválit.

Vzpomenu si na to vždycky, když poslouchám pány kuchařské amatéry, jak radí, co se všechno dá smíchat a jíst. Dokonce o tom vydávají kuchařky.

Třeba jeden známý a hodně frekventovaný televizní bavič vydal kdysi Buřtovou kuchařku. Je to podle odborníků děs, ale každý vydělává, jak umí. Jak říkám, chlapi u plotny jsou mi podezřelí.

Já osobně se kuchyni vyhýbám obloukem. Když už tam zavítám, tak skvěle uvařím čaj, chleba s máslem a pozor – tatarský biftek! A ten dělám opravdu vynikající, což potvrzuje i moje žena, mimochodem hodně mlsná  kuchařka. Ona vaří opravdu dobře, tak co já bych se do kuchyně pletl.