Ivan Mls: Album

Potřeboval jsem něco dohledat v rodinném albu, které více či méně svědomitě vedu už přes čtyři desítky let. Po kronice soukromých dějin sahám či saháme zpravidla v okamžiku, kdy potřebujeme osvěžit paměť, v kterémže roce jsme se to v létě pekli v pekelném vedru v Turecku, kdo všechno se sešel na oslavě padesátin a kdo chyběl, zda náš potomek v půl roce používal či nepoužíval dudlík, jakou espézetku měl náš první trabant, kde všude byl kolem naší chaty před čtvrt stoletím ještě les či kdy jsme na Lipně lyžovali ještě v dubnu.

No a teď jsem zjistil, že poslední fotky jsem do alba o více než osmi stovkách stran nalepil před třemi roky. Od té doby ani ťuk, ani fotka, ani textík. Ne že by se v naší rodině neudálo nic, co by stálo za fotodokumentaci a zaznamenání, ale vidle mi do mého kronikářského úsilí hodily moderní technologie.

Přestal jsem fotit fotoaparátem, spokojil jsem se jen s mobilem a nějakým nedopatřením si aktivoval automatické zálohování fotografií na nějaký disk uložený bůhví kde a spravovaný bůhví kým kdesi v pavučině internetové sítě. Tím pádem jsem přestal mít strach, že o pořízené fotky při poškození či ztrátě mobilu přijdu.

Ta línější a pohodlnější část mé osobnosti se sklonem k prokrastinaci mi začala našeptávat něco v tom duchu, že na zpracování rodinného alba je času habaděj, navíc ve vzdáleném úložišti mám všechno, co vyfotím, nemusím do papírového alba fotky složitě vybírat a tak dále a tak dále.

Výsledkem je, že naše rodinné album končí v roce 2022. A teď jsem opravdu na vahách: Mám se pokusit probrat těmi stovkami fotek, zálohovanými za poslední tři roky kdesi v Tramtárii, pár z nich vybrat, doplnit vysvětlujícími texty a po pauze pokračovat v rodinné kronice? Anebo už spoléhat výhradně na moderní technologie?

Asi nakonec přece jen zvolím konzervativní řešení. Už proto, že to moje internetové úložiště asi samo sobě taky moc nevěří - co chvíli mi nabízí možnost vytvořit fotoalbum v papírové podobě. A dokonce se slevou...