Pavel Kroneisl: Auta

Jednak nad pořádkem, který ve svých třech dílnách má, a potom nad tím, jak se teď auta opravují. Mám k nim hodně blízký vztah, protože jsem kdysi chtěl být automechanikem. Auta jsou mojí celoživotní vášní a taky o nich leccos vím. Ovšem současný servis, to je vlastně nemocnice.

Auto, tedy pacient, se připojí k počítači a ten už ukáže, co kde hapruje. Podle toho se potom odborník automechanik zařídí.  Není to ovšem tak jednoduché. Jedna věc je závadu najít a druhá ji odstranit. Dostat se k některým místům je u současných aut totiž někdy stejně složité jako dostat se k penězům.

My jsme kdysi mívali Škodu 100. Na té jsem si kromě generálky motoru udělal téměř všechno. Třeba, když auťák odmítl startovat. Pustil jsem se tedy do opravy, ale rovnou musím podotknout, že trpělivost nepatří mezi mé dobré vlastnosti. Nepostupoval jsem tedy postupně po jednotlivých krocích, ale udělal všechno najednou. Baterii jsem vynechal, ta fungovala. Zkontroloval a vyčistil jsem karburátor, prohlédl rozdělovač a svíčky. Sedl do auta, otočil klíčkem v zapalování a sláva, motor si předl.

Ale proč vlastně auto nestartovalo, jsem nezjistil. Když jsem to nedávno vyprávěl Láďovi, kamarádovi ve zmíněném autoservisu, jinak mimochodem je to Pan automechanik, jenom se smál a povídal – „to víš, Pájo, všechno chce svý.“ 

Vyvezl další „vyléčené“ auto z dílny a celou ji pečlivě zametl.

Přeju dobré jitro.