Otec únorového oslavence Petra Ulrycha, operní pěvec, si původně nepřál, aby se syn věnoval profesionálnímu zpívání

Ohledně hudebního směřování musel Petr Ulrych zpočátku bojovat s nepříznivým názorem svého otce, který si jakožto operní pěvec vůbec nepřál, aby se syn věnoval tak nejistému oboru, jakým je populární hudba.

Petr sice později nalezl pro otcova slova pochopení, nicméně poté, co vystudoval v Brně obor letecké inženýrství, si život zařídil maličko jinak. K tomu mi po čase v rozhovoru řekl: „Otec nechtěl, abychom se s Hankou takzvanému profesionálnímu zpívání věnovali. Jako operní pěvec v něm viděl mnoho negativních věcí. A měl částečně pravdu. Ono totiž zpívání, jak jsme časem poznali, má dva póly. Jedním je obyčejné člověčí zpívání pro radost bez toho, že bych chtěl ostatním dokázat, jak to dovedu. Druhý pól – to je zpívání hvězdné, kterým zbožňovaný idol obšťastňuje své posluchače. Vážím si mnoha lidí, kteří se tomuto druhu zpívání celý život věnují. Ale já bych se bez něj často dokázal obejít.“

Nicméně Petr Ulrych s o pět let mladší sestrou Hankou, vynikající vokalistkou, do toho takzvaně hvězdného okruhu zpívání svým způsobem patřil. Nejen v rámci Javorů inspirovaných moravským folklórem a třeba i spolupráce s orchestrem Gustava Broma, ale také už v šedesátých letech působením v kapelách Vulkán a Atlantis.

Písničkám Hanky a Petra Ulrychových budu věnovat velikonoční Světla ramp, ale tentokrát bych vás chtěl pozdravit a potěšit hitem skupiny Atlantis z roku 1968, kompletně autorskou písní jubilanta Petra Ulrycha, kterou také sólově zazpíval: Seď a tiše poslouchej!